Optima Health - Aktuality

LÉKAŘ SE NEPŘEDSTAVÍ A MLUVÍ DIVNOU ŘEČÍ, KRITIZUJÍ PACIENTI

2012-04-06T02:12:00.000-07:00

Liberecký kraj – "Bylo by dobré, kdyby se lékař představil a před operací bych ráda znala způsob a průběh operace i jméno operujícího lékaře. Vizitky občas nepřečteme, nebo se stydíme na ně civět."
To je jen jeden ze vzkazů, které 3 tisíce lidí vyplnily do dotazníků v rámci projektu Kvalita očima pacientů, jež zkoumá spokojenost
hospitalizovaných lidí. Průzkumu se zúčastnila i čtveřice nemocnic v Liberci, Jablonci nad Nisou, České Lípě a Jilemnici. Výsledky jsou více než uspokojivé, jablonecká a jilemnická nemocnice dosáhly na nejvyšší možný rating spokojenosti A+, liberecká a českolipská na druhý nejlepší A– . Přesto však mezi stovkami spokojených respondentů zaznívá společná nota: lékaři by se mohli víc chovat jako lidi – častěji zdravit,představovat se a více říkat o naší diagnóze jazykem,jemuž rozumíme.
Potvrzuje to zakladatel agentury STEM/MARK, která průzkum provedla Tomáš Raiter. "Je to stará bolest našeho zdravotnictví. Zdravit a něco vysvětlovat, to je věc, která u nás nemá tradici, a zejména starší lékaři příliš nejdou příkladem těm mladším. Zdravotnictví je přitom z 80% o komunikaci,"tvrdí Raiter.

Nutno podotknout, že stížnosti na chování lékařů zaznívají nejen ze čtveřice krajských nemocnic, ale odevšad. Nejvíce z Nemocnice Na Bulovce a Thomayerovy nemocnice, které dopadly v průzkumu spokojenosti nejhůř a odešly z něj s ratingem B.
"Přitom pacient, se kterým lékař srozumitelně mluví, je informovaný pacient. A takový i lépe spolupracuje a rychleji se uzdraví. Má to vliv i na ekonomiku, neboť rychlejší vyléčení znamená kratší pracovní neschopnost," vysvětluje Raiter.
Souhlasí s tím i ředitel Masarykovy městské nemocnice v Jilemnici Jiří Kalenský. Jeho špitál se v hodnocení pacientů umístil nejlépe, přesto si je ředitel vědom toho, že zlepšovat komunikaci s pacienty je nikdy nekončící boj.
"Polovina všech nemocí vzniká pod vlivem psychické nevyrovnanosti. A pokud bude populace stále nemocnější, budeme si i její psychiku muset více hýčkat," říká Kalenský.
Lékař podle něj musí být z padesáti procent komediant a z padesáti procent odborník. Drobnější nedostatky pak prý jdou stranou, neboť podání ruky a pozdrav si pacient pamatuje. "Komunikace je alfou a omegou všech hodnocení, proto mě nepřekvapuje, že na ni kladou pacienti takový důraz," přisvědčil krajský radní pro zdravotnictví Pavel Novák (ČSSD).
Krajská nemocnice Liberec se v průzkumu umísťuje už řadu let podobně. Zde varoval Tomáš Raiter před vzrůstajícími nároky pacientů, kteří přicházejí do nemocnic nejen poučeni, ale i připraveni chtít to, nač mají právo. A zde by nemocnice neměly zaspat, neboť stárnoucí populace bude stále náročnější. "Naší nemocnici nepřispělo, že se tu třikrát za jeden rok měnilo vedení. O svých slabých stránkách nicméně víme a pracujeme na jejich odstranění," podotkl šéf liberecké nemocnice Jiří Veselka.
Výsledky průzkumu by ovšem neměly být využity k tvorbě jakéhosi žebříčku nemocnic. Srovnávat jednu s druhou je totiž nespravedlivé. Jilemnice má například výhodu, že jde o malé zařízení s velkou hustotou nemocnic v blízkém okolí, což vede ke konkurenci a tím i zlepšování služeb. Oproti tomu Česká Lípa je na periferii a navíc jí škodí zastaralý stav budov a majetku. Na toto ovšem pacienti v dotaznících nehledí.
V průzkumu Kvalita očima pacientů nefigurovaly malé špitály, jako například městské nemocnice v Turnově a Semilech. Podle Tomáše Raitera jsou ale pacienty hodnoceny vůbec nejlépe, neboť domácí prostředí a známost personálu hraje v psychice pacienta velkou roli. "Jakékoliv změny, které management v takových malých nemocnicích podnikne, se daleko rychleji podaří prosadit," vysvětlil.

"Lékař musí být z poloviny komediant a z druhé poloviny odborník. To jsem se naučil před 20 lety na západě a platí to dodnes." Jiří Kalenský, ředitel Masarykovy městské nemocnice v Jilemnici

Zdroj: Liberecký deník

Str.: 1

Rubrika: Titulní strana

PACIENTI NA NÁS OCEŇUJÍ OBYČEJNOU LIDSKOU SLUŠNOST

2012-03-28T05:40:00.000-07:00

Psychiatrické centrum Praha (PCP) se opakovaně umisťuje při sledování spokojenosti pacientů na předních místech a je tomu tak i letos. Není přitom běžné, aby psychiatrické pracoviště v tomto směru bez problémů konkurovalo ostatním zdravotnickým zařízením. Velká část psychiatrických pacientů považuje hospitalizaci za něco, co je spíše proti nim, a nedá se tedy předpokládat, že budou práci zdravotníků hodnotit pozitivně. Proč a jak PCP tyto bariéry překonalo, se MT ptala primáře kliniky doc. MUDr. Pavla Mohra, Ph. D.

- V čem spočívá tajemství oblíbenosti vašeho pracoviště?

Tutéž otázku jsme si kladli, když jsme se v anketě spokojenosti pacientů umístili poprvé. Teprve když jsme naše umístění v loňském roce obhájili, tak jsme si mohli říct, že to asi nebude náhoda. Myslím si, že zcela zásadní zásluhu na tom má přístup ošetřovatelského personálu a všech, s kým se pacienti na klinice setkají, od uklízeček až po paní sekretářku, a teprve na druhém místě to je prostředí, které v PCP sice možná vypadá lépe než v běžné léčebně, ale ve srovnání s většinou somatických nemocnic to rozhodně není žádný luxus. Prostředí spoluvytváří i takové drobnosti, že všichni pacienti mají civilní oděv a od lékařů bez bílých plášťů je odlišují jen jmenovky. A osobně doufám, že k našemu umístění samozřejmě přispívá i kvalita poskytované péče.

- Dá se takové vstřícné prostředí nějak cíleně budovat, nebo musí prostě vzniknout?

Takové prostředí pochopitelně nevznikne zčistajasna ani direktivním zásahem shora. Je to proces, který se buduje léta, vychází z nejlepších tradic kliniky, která se od svého vzniku snaží profilovat jako určité "centrum excelence" psychiatrické péče a kontinuálně se kultivuje personální politikou. Přitom se tento proces musí neustále hlídat, ani na chvilku nelze polevit nebo slevit z nároků, jež sami na sebe máme.

- Jsou nějaká pevně daná pravidla pro chování personálu vůči nemocným?

Ano, ale jsou to pravidla nepsaná, pravidla obyčejné lidské slušnosti a vlídnosti v mezilidském kontaktu. Od základních principů zachování lidské důstojnosti, respektu v každodenním kontaktu, empatie až po zcela profesionální přístup ve vypjatých situacích, které jsou velmi náročné i pro zkušený personál. Byť jsou to tedy pravidla nepsaná, o to více vyžadujeme jejich dodržování. Naštěstí se tento kodex předává jaksi automaticky, mladší sekundáři se jej učí od příkladu vedoucích lékařů, nové sestry od zkušenějších, staničních a vrchní sestry. Je pro mě zcela nemyslitelné, aby se kdokoli z personálu choval vůči pacientům jinak.

- Jaký podíl na takovém úspěchu PCP mají sestry?

Zcela zásadní, sestry se pro pacienty stávají na několik týdnů blízkými osobami, s nimiž tráví většinu času, jimž se svěřují i s věcmi, které často nesdělí ani rodině či lékaři. Je třeba si však také uvědomit, že sestry stojí v první linii a tvoří "nárazníkové pásmo", na rozdíl od lékařů tráví s pacienty 24 hodin sedm dnů v týdnu a neustále musejí řešit rutinní situace, konflikty i mimořádné situace. Nejde jen o kontakt s pacienty a terapeutické programy, ale o dodržování standardů péče, zvyšování kvalifikace i zdánlivé banality, jako je zůstat milá do neustále vyzvánějícího telefonu nebo udržet si profesionální přístup v takových situacích, jako jsou diplomatická jednání s příbuznými, jež jsou často náročnější než práce s pacienty. Jde o práci nesmírně psychicky a emočně vyčerpávající, kterou člověk může jen stěží po odchodu ze směny odložit v šatně. Je proto s podivem, že v našich anonymních dotaznících, které vyplňují pacienti při propuštění, se na dotaz, s jakými obličeji se během hospitalizace pacienti setkávali, objevují vždy jen rozesmátí smajlíci a sestry mají pravidelně nejvyšší hodnocení.

-Na některých psychiatrických odděleních platí opatření, která v jiných oborech medicíny nepřipadají v úvahu - pokoje se přes den zavírají, do sprch je časově omezený vstup, na pokojích není voda, pacienti mají pod dohledem personálu zamknutou většinu svých věcí… Co z toho má skutečně smysl a co je jenom přežitek minulosti? Jinými slovy, musí se v něčem lišit podmínky, ve kterých žijí psychiatričtí pacienti, od jiných oddělení?

Opět se vracím k tomu zásadnímu, což je zachování lidské důstojnosti. Díky specifikům psychiatrických onemocnění, jako je délka hospitalizace či větší závislost na pečovatelích, na psychiatrii více vyniká potřeba, aby prostředí, které na dlouhou dobu supluje domácí zázemí, bylo co nejméně restriktivní a přitom vlídné. Tak například my sami si dobrovolně komplikujeme život, když neodebíráme našim pacientům mobilní telefony, a to ani v situaci, kdy jsou v akutní mánii. Veškerá omezení, která vyplývají z povahy onemocnění, by měla být aplikována jen v míře nezbytně nutné a většina těchto situací je dnes definována ve standardech psychiatrické péče. Restrikce jsou nezbytné především tam, kde v důsledku onemocnění hrozí riziko pro okolí nebo pro samotné pacienty. Mimochodem, nemyslím si, že jsou omezováni jen psychiatričtí pacienti, jen si vzpomeňte na různá nesmyslná omezení na somatických lůžkových zařízeních, od brutálního ranního budíčku na odběry přes návštěvní hodiny až po totální ztrátu soukromí.

Kde vidíte prostor pro další zlepšení, aby se u vás pacienti cítili ještě lépe?

Těch věcí je mnoho, vedle těch, o které se snažíme kontinuálně, jako je neustálé zlepšování prostředí a podmínek pro pacienty či zavádění nejmodernějších postupů do léčby, to jsou věci, jež spadají do oblastí, na něž máme jen minimální vliv. Od fyzických omezení daných stísněnými prostorami kliniky až po nasmlouvané stravování, na jehož kvalitu se pravidelně - a musím přiznat, že oprávněně - objevují stížnosti, což je jedna z mála výtek pacientů k naší péči. Nakonec to je všechno otázka financí a ne absence snahy a entuziasmu zaměstnanců. Musíme vyjít s neustále se tenčícím rozpočtem a vypořádat se s faktem, že platby pojišťoven nepokrývají naše reálné náklady. Prostor na zlepšení je určitě i v ohodnocení zaměstnanců, neboť vždy platí, že spokojenost personálu a pacientů jsou spojité nádoby.

Zdroj: Medical Tribune

Rubrika: Sešit C - Tematická příloha - Psychiatrie

V ORDINACI NEJSTE ŽÁDNÁ BABI NEBO DĚDA

2012-02-01T05:40:00.000-08:00

Ostrava– Jak moc je pro naše zdraví důležitá správná komunikace s lékařem?

Umí zejména ti starší pacienti sebevědomě mluvit se zdravotníky, nebo pořád ještě v ordinacích převládá „posvátná úcta“ k lékaři a přesvědčení, že není radno pana doktora zdržovat nějakými dotazy a vlastními názory? Ostravský praktický lékař a geriatr (zabývá se problémy a nemocemi stáří) Hugo Přibyl je přesvědčen o tom, že slovo vždycky bylo, je a bude jednou z nejdůležitějších součástí léčby.

* Pane doktore, platí, že slovo léčí?

Slovem můžete pohladit i ublížit. A to daleko více než fyzickou silou. Protože fyzický atak pomine, slovo, které nevhodně utrousíte, může člověka dlouhodobě postihnout. Ví se například, že pokud zvýšíme hlas, jsme slovně agresivní, vyvolá to v těle takovou reakci jako při fyzickém útoku. Slovo je spojeno s celým organismem. Když chcete vyléčit tělo, léčit i duši. Zároveň se slovním vyjádřením je důležité, jak se zdravotník tváří, pohybuje a jaké jsou jeho další projevy neverbální komunikace.

* Mnozí lékaři ale argumentují tím, že je přece důležitější, když pacienta vyléčí, než že se na něj budou usmívat…

Ale to, jak sním komunikujeme, jednáme, jak ovlivňujeme jeho myšlení i jeho pocity, může zásadně urychlit, nebo na opak zpomalit léčbu. Máto významný vliv na průběh i výsledky léčby.

* Ročně obdrží lékařská komora asi tisícovku stížností od pacientů, ale jen malá část z nich je na odborné schopnosti lékařů. Devadesát procent lidí si v nich stěžuje na nedorozumění mezi lékařem a nemocným, na problém v komunikaci. Co je hlavní příčinou těchto nedorozumění?

Geriatr: V ordinaci nejste žádná babi nebo děda

Tu příčinu vidím hlavně v čase. Lékaři nemají dost času na to si s nemocným popovídat, vyslechnout jeho stesky, dozvědět se více o jeho pocitech. Pacientů je v ordinacích hodně a také zdravotní pojišťovny proplácejí konkrétní výkony, vyšetření, ale žádná z nich doktorovi nezaplatí to, že si s pacientem půl hodiny povykládal.

Účinek rozhovoru na zdraví a pohodu pacienta se totiž nedá změřit. Takže se může stát, že lékaři často přerušují pacienty dřív, než dokončí, co chtěli říct, nevysvětlí jim všechno tak, aby pochopili, nezopakují mu některé důležité informace, nepátrají po širších souvislostech problému. Někdy nedbají na soukromí a intimitu pacienta, jsou i tací, co se povyšují a nechtějí diskutovat s pacientem o postupu léčby.

* I pacienti jistě dělají ve vztahu k lékaři chyby. Jaké?

Mohou být třeba agresivní. Ale dobrý lékař ví, že agrese je projevem toho, že pacient má strach, a usměrní tyto jeho projevy. Nemocní mnohdy nedůvěřují lékaři, často ho mění. Ta důvěra je ale důležitá. Když lékař dobře zná svého pacienta, lépe jeho zdravotní stav vyhodnotí, a také pacient je klidnější. Nemocní by si neměli sami stanovovat diagnózu a nevnucovat ji lékaři. Měli by být pravdomluvní a nic mu nezamlčovat. Také by se měli ptát lékaře, a to i přesto, žemu v očích vidí neochotu nebo právě ten nedostatek času, o kterém jsem už mluvil. A nemusí to být jen o neochotě nebo spěchu. Když se doktora nezeptáte, může si myslet, že všemu rozumíte, a že se vlastně na nic ptát nechcete.

* Měli by se tedy pacienti ptát a klidně i několikrát?

I ti schopnější a vzdělanější pacienti jsou schopni si zapamatovat jen třetinu informací, které se dozvědí v ordinaci. Proto je třeba ptát se opakovaně, a na souvislosti a trvat na odpovědi. Chtějí pacienti spolurozhodovat o způsobu léčby? Nebo v ordinacích a nemocnicích převažuje názor, že lékař je neomylný, co řekne, to platí, a nemocný veškerou diskusi ukončí slovy, že tomu stejně nerozumí, takže udělá to, co mu doktor navrhne? To je velmi individuální, opravdu to záleží na konkrétním pacientovi a jeho konkrétních problémech, situaci a na konkrétních zdravotnících.

* Liší se nějak komunikace lékaře se seniorem?

Mladší člověk by měl ke staršímu přistupovat vždy s úctou. Pro lékaře, ale také sestřičku, se kterou se senior potká nejdříve a v nemocnici je s ní i častěji, to platí obzvlášť. Zdravotníci by měli být trpěliví, protože starší člověk se většinou chová a komunikuje pomaleji než lidé v produktivním věku. Je nutné dát pacientovi dostatečný prostor, aby se vyjádřil.

* Je přípustné, aby lékař, zdravotní sestra seniory familiérně oslovovali?

Nikdo z nás není pro zdravotníky žádný děda nebo babi. Pokud o to sám pacient nepožádá, není možné seniory takto oslovovat a nemocný by si takové pokusy neměl nechat líbit. Zdravotníci by měli nemocné oslovovat jménem, pokud mají titul, nezapomenout i na akademickou hodnost.

* Když si pacient myslí, že lékař mluví moc rychle, měl by mu to říct a požádat ho, aby zvolnil?

Určitě by to měl udělat. Pacienti mohou mít problémy s chápáním složitější problematiky či se zapamatováním důležitých informací a termínů, lékař by měl všechny takové informace sdělovat pomalu, úplně a důkladně.

* A třeba ho požádat, aby mu některé informace napsal na papír?

Termíny a čísla je vhodné pacientovi zapsat na papír. Mnozí lékaři to dělají automaticky. Pokud ne, a pacient chce mít údaje na papíru, je zcela normální, aby o to požádal. Normální reakcí lékaře je mu vyhovět.

* Co používání cizích termínů při komunikaci se seniory?

Cizím termínům zpravidla v latině mnohdy u lékaře nerozumí ani mladší lidé. Není žádná ostuda požádat lékaře, aby mluvil s pacientem česky a všemu vysvětlil. Lékař je tu v pozici profesionála, ten musí mít znalosti a zároveň je vhodnou formou sdělit nemocnému – užívat krátké věty a omezit používání cizích termínů na nutné minimum.

* Je správné, když lékař nebo zdravotní sestra na všechny seniory křičí nebo mluví zvýšeným hlasem?

Zdravotník by neměl zbytečně mluvit se seniorem zvýšeným hlasem, ne všichni staří lidé mají nějakou poruchu sluchu. A i ti, kteří ji mají, dokážou většinou dobře odezírat z úst. Takže mnohdy stačí dívat se pacientovi do tváře a mluvit pomalu a zřetelně. Pokud máte pocit, že na vás lékař zbytečně křičí, řekněte mu to.

* Je možné, aby si senior vzal s sebou doprovod do ordinace a ten komunikoval za něj?

Pokud si to pacient přeje, proč by si nemohl s sebou na vyšetření vzít třeba dospělé děti nebo vnoučata? Cítí se jistější a také zdraví lidé, kteří ho doprovázejí, se mohou lékaře ptát i na věci, které by nemocného ve stresu třeba nenapadly.

* Když pacient nechce slyšet špatné zprávy o svém zdravotním stavu, co s tím?

Lékař by měl i o špatných prognózách pacienta vhodnou a citlivou formou informovat. Samozřejmě není možné, aby mu třeba někde na chodbě natvrdo sdělil, že mu už není pomoci. Slova „vhodnou a citlivou“ proto zdůrazňuji. Pokud ani toto nechce pacient slyšet, má na to právo.

Zdroj: Moravskoslezský deník | Rubrika: Titulní strana
Autor: MIRKA CHLEBOUNOVÁ

NEJČASTĚJI SI PACIENTI STĚŽUJÍ NA PROBLÉMY V KOMUNIKACI S LÉKAŘEM

2011-12-19T01:57:00.000-08:00

Nejčastěji si pacienti stěžují lékařské komoře na problémy v komunikaci s lékařem. Ročně obdrží komora tisícovku stížností, z nich 90 procent je na nedorozumění mezi pacientem a lékařem. Komora proto začala před dvěma roky učit lékaře komunikovat.

V pátek předala 32 lékařům s ambulantní praxí v hlavním městě certifikát o absolvování kurzu zaměřeného na prevenci konfliktů v ambulancích.
"Z agendy stížností vyplynulo, že jen několik procent byla odborná pochybení. Většina konfliktů vyplynula z problémů v komunikaci, pacient byl nedostatečně informován, nebo měl pocit, že přístup lékaře není dost vstřícný," řekl ČTK šéf pořádajícího sdružení České lékařské komory Praha 5 Rudolf Černý.
Při prošetření stížnosti se podle něj ukáže, že pacient vysvětlení léčby nerozuměl, nedozvěděl se podstatné informace a nedostal prostor se ptát.
Černý připustil, že chyby v komunikaci pramení i z toho, že lékaři mají na pacienty málo času. Hlavním důvodem podle něj ale je to, že se to při studiu na lékařské fakultě nenaučili.
"Výuka na lékařských fakultách je minimální, ani sami medici si význam komunikace neuvědomují," potvrdil ČTK Michal Sojka z komorového časopisu.
Když lékař po promoci nastoupí, nikdo už ho prý komunikaci neučí, nemocnice nemají kurzy. "Záleží na tom, jakého má mladý lékař prvního šéfa - když má kliku na primáře, od kterého komunikaci s pacienty odkouká, má vyhráno," řekl.
Sojka očekává, že vztahy mezi lékaři a pacienty se budou zhoršovat, jak se zhoršuje nálada ve společnosti. "Zvyšuje se míra nenávisti a neklidu, dá se očekávat, že s růstem poplatků se budou pacienti stavět proti lékařům ještě víc," řekl.
Pacienti podle průzkumů přejí lékařům vysoké platy, při protestech nemocničních lékařů na počátku roku ale neskrývali rozladění, že lékaři byli ochotni opustit je kvůli penězům. Ambulantní lékaři tehdy své kolegy z nemocnic ve svých ordinacích zastoupili.

Lékaři narážejí ve vztazích s pacienty podle Sojky i na to, že moderní medicína se odosobňuje. "Mezi pacientem a lékařem je hráz monitorů, z medicíny se stává byznys a na komunikaci není čas, bohužel," řekl Sojka.
Kurz komunikace se skládal z pěti celodenních seminářů, začínal právním minimem, hlavní ale byl psychologický trénink. Lékaři si nacvičovali například to, jak poznat manipulaci ze strany pacienta a jak se jí bránit.

"Klíčové je zjistit, co pacienta zajímá, a podívat se na situaci jeho očima. Ověřit si, zda pacient porozuměl a jak podanou informaci pochopil. Ověřenými technikami to lékař za čtvrt hodiny stihne," dodal Černý.

Zdroj: ČTK

Autor: Naďa Myslivcová

LÉKAŘI DOSTALI UČEBNICI, JAK MLUVIT S „KULICHY“ I OSTANÍMI PACIENTY

2011-12-19T01:55:00.000-08:00

Čeští lékaři mají k dispozici první učebnici etiky a komunikace s pacientem. Učí je, jak se bavit s VIP pacienty "kulichy" či jak sdělovat nepříjemné zprávy. Doktory také nabádá, aby se chovali empaticky a lépe vysvětlovali diagnózy. Knihu vydala Česká lékařská komora.
Slovo "kulich" coby lékařské označení pro pacienty, kteří mají protekci, se už dostalo do učebnice. Původně je nechtěně proslavil šéf nemocnice v Praze Motole Miloslav Ludvík. Na nahrávce, která unikla z výjezdního zasedání, podřízené nabádal, aby se ke kulichům chovali slušně.
Nyní je používá v kapitole "Komunikace a etické problémy s VIP pacienty" psychiatr Radkin Honzák, autor knihy o etice a komunikaci s pacientem, kterou pro lékaře vydala Česká lékařská komora. A dělí kulichy na speciální kategorie.
Třeba číslo sedm mají: "Potentáti a satrapové lokální úrovně, kuliši nosící slušné, byť nemravné peníze zdravotnickým zařízením a jejich šéfům." A také je podle něj důležité nesměšovat kategorie tři a čtyři, tedy představitele kulturní elity národa s "celebritami", tedy "jedinci, kteří do pokladnice skutečných hodnot vesměs nepřinesli nic cenného, zato plní kasy majitelů bulvárních médií".
"To slovo se používá odjakživa, já ho znám přes 40 let a prý pochází ze jména skutečného prominentního pacienta," říká lékař Petr Bartůněk, spoluautor knihy. "To my protekčním osobám na Moravě říkáme Richardi. A taky bohužel netuším, jak to vzniklo," směje se ředitel brněnské fakultní nemocnice Roman Kraus.

Na chování lékaře velmi záleží, říká spoluautor knihy

Trvalo to sice dvaadvacet let, ale je to tady: lékaři mají první učebnici etiky a komunikace s pacientem. A seminář, který na toto téma uspořádala Česká lékařská komora, byl co do návštěvnosti její nejúspěšnější akcí. Zdá se, že už i čeští lékaři chápou, jak důležitá je moc slov při léčbě pacientů.
Šestatřicetiletá Marcela je zdravotní sestrou ve velké pražské nemocnici. A vždycky ji nadzvedávaly články v novinách o tom, jak se zdravotníci špatně chovají k nemocným. Dokud se sama neocitla v pozici pacientky.
O čem se v učebnici píše

O chování k dětem
"Snažíme se dítěti vštípit, že je naším pomocníkem, že není jen subjektem péče. Snažíme se vzbudit dojem, že je členem kolektivu: ‚Kdyby se ti zdálo, že u mimina vedle je něco v nepořádku, zavolej‘, dáváme mu lehké práce – skládání mulu, razítkování tiskopisů..."

O chování k seniorům
"Důležité je dbát na správné oslovení. Tedy paní a pane a příjmení, eventuálně titul. Je zapotřebí se vyvarovat všech projevů neúcty vůči starším lidem. Jde například o oslovování křestním jménem. Také tykání nebo oslovování babi, dědo. Starší lidé taková oslovení nelibě nesou, zejména ti, kteří roli prarodiče nikdy nezastávali."

O času věnovaném pacientům
"Lékaři nadhodnocují čas, který věnují vysvětlování, až o 900 procent. Jsou nadmíru spokojeni s časem, který pacientům věnují. Jenže 75 procent pacientů po konzultaci s lékařem uvádí, že nemohli vyslovit své zásadní nebo neurčité obavy. Lékaři často přerušují pacienty dřív, než dokončí, co chtěli říct, a to už po 18 sekundách."

O důležitosti mimiky a emocí
"Citová účast se dá sice vyjádřit slovy, ale pokud není vidět v mimice, v očích, v pohledu, v gestech a pokud není slyšet v zabarvení a síle hlasu, je nepřesvědčivá. Za empatické chování tedy nemůžeme označit pouhé zjišťování, jak se pacient cítí."

O rozsahu informací sdělovaných pacientovi
"Pozor na strohou, až surovou upřímnost. Do humánně budované medicíny nepatří. Na americkou tvrdost špatné zprávy nejsme dosud připraveni."
"V jednu chvíli jsem to už nevydržela a musela jsem na sestru houknout, ať se ke mně laskavě chová slušně, protože jsem taky sestra, a dokonce ze stejné nemocnice," vzpomíná na zážitek, kdy jí sestřička v porodnici při prosbě o utišující injekci na bolest po císařském řezu řekla s očima v sloup: "Bóže, vy s tím naděláte!"
Podobnou zkušenost má mnoho zdravotníků. Teprve až se sami ocitnou v kůži pacienta, pochopí, v čem chybují. Zažil to i spoluautor knihy o lékařské etice Petr Bartůněk. "Když jsem si jako pacient prošel kladrubskou léčebnou po těžké nehodě, došlo mi, jak strašlivě záleží na tom, že se lékaři chovají hezky k pacientům," říká Petr Bartůněk, jinak bývalý přednosta IV. interny Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Do knihy se nedostaly vztahy s farmaceutickými firmami
Vydařená kniha, kterou dva roky dávali dohromady spolu s psychologem Radkem Ptáčkem, popisuje úskalí komunikace lékař – pacient. Od řeči těla a důležitosti mimiky přes nutnost snažit se komunikovat i s lidmi přežívajícími v kómatu až ke sdělování drsných diagnóz pacientům či hovorům se seniory.
Nebo popisuje, co už je za hranicí dobrého chování třeba v sexuologii. "Když terapeut začíná prodlužovat dobu sezení o 10 či 15 minut a více, začíná otevírat v rámci terapie své osobní problémy, nabízí setkání mimo ordinační hodiny nebo mimo ordinaci," varují autoři kapitoly – známý sexuolog Petr Weiss a psycholožka Laura Janáčková.
"Nepodařilo se nám do knihy bohužel dostat vztahy lékař versus farmaceutická firma, což je podle mne Achillova pata zdravotnictví a mnohým lékařům – já jim říkám sběratelé mincí – láme vaz," lituje Petr Bartůněk.
Při čtení knihy (je složená z příspěvků mnoha odborníků) se sám poučil. "Myslel jsem si, že po 43 letech v medicíně už nemám problém komunikovat s lidmi od předsedy vlády až po babičku se základním vzděláním. Mýlil jsem se. Sám jsem tiše žasl třeba u kapitoly, jak jednat se smyslově postiženými."
V komunikaci lékaře s pacientem se vytrácí lidský rozměr, míní komora
V zahraničí se o správné komunikaci s pacientem hovoří už desítky let a mladí medici jsou vyhozeni od zkoušky, pokud například nepozdraví pacienta a nepředstaví se mu. V Česku téma chování lékařů rozvířila před sedmi lety až MF DNES. A lékaři se cítili dotčeni. "Je důležitější, že pacienta vyléčím, než že se na něj široce usmívám," zněl častý argument.
Ne náhodou se všichni lékaři, kteří pracovali na Západě, shodli na jediném: největším problémem nebyla jazyková bariéra nebo že by něco neuměli odborně, nýbrž fakt, že se museli učit chovat k pacientům úplně jinak, než byli zvyklí.
A důležitost správné komunikace dochází už i českým lékařům. Lékařská komora před čtyřmi lety, mimo jiné i v reakci na reportáže MF DNES, zavedla kurz výuky komunikace, kterým prošly už stovky doktorů. A teď vydala první učebnici etiky. Proč? "Jsme jedinou organizací, která může lékaře trestat za etická pochybení při jednání s pacienty. Tak jsme se rozhodli dát jim taky návod, jak na komunikaci,“ říká prezident komory Milan Kubek.
Komora podle něj vydala knihu právě teď také proto, že lékařům začíná vadit fakt, že se ze vztahu lékař – pacient čím dál víc vytrácí lidský rozměr. "Přitom čím méně je peněz ve zdravotnictví, tím více je pacient závislý na morálce lékaře. Bohužel nové zdravotnické zákony redukují vztah lékař – pacient jen na obchodní. Už nejsme lékaři, jsme poskytovatelé služeb. A pacient není pacient, ale klient. To není dobře, ten vztah je přece mnohem hlubší," říká Kubek.
Shoduje se tak s Petrem Bartůňkem. "Naše společnost se ocitla v morálním srabu. Zatímco my na klinice šetříme i toaletním papírem, jinde mizí miliardy. Chování lékařů je pak odrazem stavu společnosti. Tak si myslím, že bylo správné dát dohromady nějaká etická a morální pravidla," říká.

Autor: Lenka Petrášová
Zdroj: iDnes.cz

NEJLEPŠÍ NEMOCNICE JE HOMOLKA, ODHLASOVALI PACIENTI I LÉKAŘI

2011-12-19T01:49:00.000-08:00

Nejlepší zdravotní ústav je Nemocnice Na Homolce v Praze. Myslí si to nejen pacienti, kteří jsou tam spokojení, ale i zdravotníci, kteří zase míní, že nemocnice dobře hospodaří. Druhá skončila nemocnice ve Strakonicích, třetí pak v Třinci.

Žebříček nejoblíbenějších nemocnic u pacientů i zdravotníků zveřejnily Hospodářské noviny, které se odvolávají na průzkum sdružení HealthCare Institute. Průzkumu se účastnilo 30 689 pacientů a 4 095 zdravotníků. Homolka potvrdila absolutní vítězství z loňského roku.

Nej nemocnice

Absolutní vítězové

* Nemocnice Na Homolce

* Nemocnice Strakonice

* Nemocnice Třinec

* Nemocnice Písek

* Městská nemocnice Ostrava

Nejoblíbenější nemocnice u pacientů

* Masarykův onkologický institut

* Swiss Med Clinic (Planá u Mariánských Lázní)

* Jesenická nemocnice

* Masarykova městská nemocnice (Jilemnice)

* Nemocnice Na Homolce

Nejoblíbenější nemocnice zaměstnanců

* Karvinská hornická nemocnice

* Vojenská nemocnice Brno

* Nemocnice Na Homolce

* Nemocnice Písek

* Nemos Sokolov

V samostatném žebříčku oblíbenosti u pacientů zvítězil Masarykův onkologický ústav v Brně a u zdravotníků Karvinská hornická nemocnice.

Na Homolce dobře hospodaří

Nemocnice Na Homolce je podle HealthCare Institute finančně nejzdravější. Navíc se Homolka dostala na třetí místo v žebříčku oblíbenosti u zaměstnanců nemocnic a na páté u pacientů, což jí nakonec dohromady vyneslo první příčku v absolutním pořadí.

Pražská Nemocnice Na Homolce je považována za pracoviště, kde pacienty čeká špičková medicína, příjemné prostředí a dobré zacházení. A právě to je pro lidi při rozhodování o tom, kam se půjdou léčit, dnes klíčové. Podle průzkumu už tolik nerozhoduje kilometrová dostupnost, píší Hospodářské noviny.

Nejdůležitějším faktorem při hodnocení kvality nemocnice je pro pacienty ochota personálu. Na té záleží 23 procentům Čechů.

"Úroveň léčby laik nepozná. Ale to, jak se s ním jedná, ano. Chování k pacientům se proto výrazně promítá do platů našeho personálu," řekl HN Michal Toběrný, náměstek ředitele Nemocnice Na Homolce pro léčebnou péči s tím, že přístup personálu dělá na pacienty dojem z devadesáti procent.

Pouze desetina lidí pak jde do určité nemocnice kvůli jejímu přístrojovému vybavení, čtrnáct procent pacientů dá nejvíc na prostředí a zhruba pětina lidí chce co nejkomplexnější péči.

Nejusměvavější nemocnice

V rámci průzkumu hlasovali pacienti i o nejusměvavější nemocnici roku 2011. Za státní zařízení vyhrála soutěž Fakultní nemocnice Hradec Králové, za soukromá pak Swiss Med Planá. "Titul je pro naše zaměstnance velmi zajímavým oceněním. Těší nás, že přes všechny problémy, které zmítají českým zdravotnictvím, si zaměstnanci dokážou najít úsměv pro své pacienty," uvedl ředitel FN Hradec Králové Roman Prymula.

Druhého ročníku soutěže se zúčastnilo 85 nemocnic. Pacienti odpovídali na otázku, jak často se personál při komunikaci s vámi usmívá.

Na druhou stranu pouze 17,6 procenta dotázaných zdravotníků si myslí, že by byli pacienti spokojenější, kdyby se k nim personál nemocnice choval lépe.

Dobrá pověst přinese nemocnici více peněz

Dobrá pověst nemocnice začíná být pro zařízení důležitější než dříve. Zdravotní pojišťovny totiž začnou od příštího roku platit nemocnicích za diagnózu, tedy laicky řečeno za počet ošetřených pacientů. Neoblíbené nemocnice se tak mohou dostat do finančních problémů a budou muset změnit přístup.

"Počítáme s tím, že méně úspěšné nemocnice se budou muset transformovat na neakutní typ péče," potvrdil HN ministr zdravotnictví Leoš Heger.

Dobrá pověst nemocnice se navíc mezi pacienty rychle roznáší a ti jsou za zdravím a kvalitní péčí ochotni cestovat stále více. Podle vzdálenosti si už nemocnici vybírá jen osmadvacet procent lidí, uvádí průzkum. Naopak na doporučení lékaře a známých nebo na vlastní zkušenosti dá přes šedesát procent z nich.

"Čekám, že nemocnice začnou inzerovat, v čem jsou úspěšné, aby k sobě lidi nalákaly. Prostředí bude tržnější," dodal Heger.

Více zdravotníků do nemocnic

Většina zaměstnanců nemocnic - skoro pětina - v průzkumu uvedla, že by pacientům nejvíce pomohlo navýšení počtu zdravotníků a zmenšení administrativy.

Většina zdravotníků by odešla ze své nemocnice jen ze zdravotních důvodů. Tuto odpověď zvolila více než čtvrtina účastníků průzkumu. Téměř stejný počet zaměstnanců nemocnic by však změnil působiště i kvůli malému platu.

Zdroj: iDnes/zprávy
Autor: Martina Procházková

MOTIVACE A JEJÍ APLIKACE NA PRÁCI SESTER

2011-10-12T04:06:00.000-07:00

Pojem motivace je odvozený z latinského slova „movere“ – pohybovat se. Existuje vícero definic tohoto pojmu, které se odlišují formulací, ale obsah mají obvykle podobný. Jejich společným znakem je, že motivaci charakterizují jako psychologický proces ovlivňující vnitřní pohnutky (motivy), který usměrňuje jednání člověka.

Motivace je vůle konat. S motivací bezprostředně souvisí pojem motiv. Motiv je vnitřní pohnutka k určitému konání člověka. Motivem jsou nejčastěji potřeby, touhy, pudy, instinkty, ideály, povinnosti.

Pracovní motivace je soubor motivů k práci ve vědomí člověka, což vysvětluje, že má mnoho dimenzionální charakter. Vnější podněty, které aktivizují motivy člověka a ovlivňují jeho chování, se označují pojmem stimul anebo motivátor (Kilíková, Jakušová, 2008).

Typy motivů: * vnější – působí z prostředí (pracovní podmínky, odměna, sociální výhody) apod., * vnitřní – pocit úspěchu, ochota učit se, ideály atd.

Člověk obvykle nemá jediný motiv jednání, např. v práci, ale vždy v jeho vědomí působí motivů několik. Pokud si člověk nevytvoří dostatečný motiv k práci, začíná ji přijímat v nátlakové formě, což může negativně ovlivňovat jeho osobnost. Posláním stimulace je dosáhnout žádoucího jednání člověka. Může to být vyšší mzda, prestižní titul, jmenovka na dveřích kanceláře, ale i jiné věci, které jsou důvodem toho, aby člověk konal. Je známo, že lidé jsou ochotni pracovat, a to i tvrdě, když vidí, že je jejich práce oceněná. Motivace lidí je skutečně klíčem k úspěchu (Sojka, 2006).

V pracovní motivaci je nutné věnovat pozornost i motivačním bariérám. Mezi vnější motivační bariéry je možné zařadit negativní působení pracovního prostředí, narušení interpersonálních vztahů, neřešení konfliktů, nevhodné chování sestry manažerky. K vnitřním motivačním bariérám patří nezvládání osobních problémů, nesoulad osobních zájmů. Hledání příčin volního jednání, motivů a stimulů, průběhu motivačního procesu a podobně je obsahem mnoha motivačních teorií. Pro praxi byl zajímavý přístup F. W. Taylora. Byl postavený na významu finanční odměny a z člověka dělal spíše nástroj na plnění úkolů a cílů. E. Mayo objevil význam sociálních vztahů pro pracovní motivaci. Později také další teoretici i praktici prezentovali své zevšeobecněné zkušenosti (Kiliková, Jakušová, 2008).

Teorie motivace

V moderním managementu se setkáváme s různými teoriemi motivace. Dělíme je na dvě základní skupiny: 1. teorie potřeby (zkoumají poznání příčin motivace), 2. teorie motivačního procesu (Kiliková, Jakušová, 2008).

Abraham Harold Maslow pokládal za hlavní princip lidské motivace hierarchické uspořádání potřeb podle naléhavosti. Zjistil, že lidé, kteří uspokojují potřeby na základní hierarchii, jsou zdravější, výkonnější a šťastnější než jednotlivci s neuspokojenými potřebami. Tvrdí, že jedinec, kterému se splní všechny potřeby, pociťuje touhu po sebenaplnění a i nadále usiluje o seberealizaci. Vyvíjí se a koná jakoby směrem „nahoru“ na pomyslné pyramidě potřeb a jeho pohyb je „pozitivní“. Proces uspokojování všech potřeb je dynamický, vyžaduje kontinuální rozhodování jedince v čase. Umožňuje návrat na kteroukoli úroveň.

Spolu s Maslowovou teorií potřeb je Herzbergova teorie dvou skupin faktorů pracovní motivace nejznámější teorií pracovní motivace. Herzberg dělí faktory motivace na dvě skupiny s rozdílným postavením a funkcemi v procesu motivace: * faktory hygieny (dissatisfaktory) – do nich zahrnuje peníze (plat), podnikovou politiku a řízení, personální řízení, interpersonální vztahy, fyzikální pracovní podmínky, jistotu pracovního místa, * motivátory vnitřních pracovních potřeb (satisfaktory) – tvoří je výkon (dosažení úspěchu na základě ocenění výkonu), uznání, obsah práce, zodpovědnost (delegovaná v systému řízení), pracovní postup (funkční), možnost rozvoje. Herzbergovo členění faktorů motivace je v odborné literatuře velmi diskutované, a to hlavně z důvodu praktické aplikace v řízení. Vyskytují se stanoviska od jednoznačného přijetí až po kritické výhrady. Především je nutné uvést, že hranice mezi vymezením faktorů hygieny a motivátory nejsou striktní a nepřekročitelné. V praxi vznikají situace, kdy určité konkrétní motivační situace vyvolávají podobné působení obou skupin faktorů. Jako příklad je možné uvést vliv mzdy. Herzberg ji řadí do faktorů hygieny (podle něho je to satisfaktor), ale v empirických průzkumech bylo dokázáno, že mzda působí často jako motivátor. Aplikace této teorie úzce souvisí s vytvářením zásad správného a motivačně účinného vedení pracovníků a vytvářením motivačně pozitivního vztahu nadřízený – podřízený. Z tohoto důvodu je potřebné k motivaci přistupovat současně s uplatněním poznatků teorií. Jednou z nich je McGregorova teorie X a teorie Y.

Teorie Douglase McGregora nebývá jednoznačně zařazovaná mezi motivační teorie. Její těžiště je především ve stanovení efektivních principů vedení lidí. Má závažné důsledky i pro oblast motivace, kde za určitých podmínek je vedení lidí prostřednictvím účinné motivace nejefektivnější

formou tohoto procesu. Jeden z názorů na povahu lidí je vyjádřený pomocí dvou souborů předpokladů, stanovených Douglasem McGregorem, které jsou běžně známé jako „teorie X“ a „teorie Y“. Problémy aplikace těchto teorií a jejich principy jsou považovány za základ procesů motivace a vymezují hlavní charakteristiky jejich rozdílností.

Teorie X představuje „tradiční“ předpoklady o povaze lidí. Podle McGregora k nim patří: * průměrný člověk má přirozený odpor k práci, a proto se jí pokud možno vyhýbá, * protože odpor k práci je přirozenou lidskou vlastností, musí být lidé nuceni, kontrolováni, usměrňováni a musí jim hrozit postihy, pokud nebudou vynakládat požadované úsilí pro dosažení cílů organizace, * průměrný člověk dává přednost tomu, aby jeho činnost byla usměrňovaná, aby neměl zodpovědnost, má malou ctižádostivost a přeje si mít ve všem jistotu.

K předpokladům o povaze člověka podle teorie Y patří: * vynakládat fyzické a duševní úsilí je přirozené jako hra anebo odpočinek, vnější řízení a hrozba postihy nejsou jedinými prostředky pro dosažení žádaného úsilí, lidé jsou schopni řídit a kontrolovat se sami, ztotožňují se s podnikovými cíli, * stupeň ztotožnění se s cíli je úměrný velikosti odměn spojených s jejich dosažením, * při vhodných podmínkách se průměrný člověk naučí zodpovědnost nejen přijímat, ale také vyhledávat, * lidé mají velkou schopnost používat při řešení problémů organizace představivost, důvtip a tvořivost, * intelektuální potenciál průměrného člověka je v moderním průmyslu nedostatečně využíván.

Uvedené soubory předpokladů se od sebe liší zásadním způsobem. Teorie X je pesimistická, statická a strnulá. Podřízení pracovníci jsou řízeni především svými nadřízenými. Teorie Y je naopak dynamická a pružná (Galajdová, Hitka, 2011).

Teorie motivačního procesu

Východiskem pro to, aby manažer uměl i efektivně motivovat spolupracovníky, je především znalost motivačního procesu, znalost toho, co lidi v zaměstnání motivuje, znalost jejich individuálních potřeb, zájmů, hodnot a inspirací. Mezi teorie motivačního procesu patří: Teorie ekvity anebo rovnosti, spravedlivosti je řazena k procesním teoriím. Podstata vyplývá z ověřené zkušenosti, že člověk má sklon porovnávat to, co do práce vkládá, s tím, co mu tato práce přináší. Jde o proces formování tzv. spravedlivé odměny.

Teorie očekávání je jednou z nejúspěšnějších teorií, vypracovaná Porterem a Lawlerem. Podle

této teorie motivace konat určitým způsobem závisí na míře očekávání a na hodnotě.

Teorie posílení, ve které je výchozím bodem stimul. Stimul vyvolává reakci. Pozitivní posílení – zaměstnanec mění své konání či způsob chování na základě jisté formy odměny, která ho posílí. Opakem je negativní posílení. Utlumení aktivity se může projevit formou omezení návštěvy podřízených a omezením komunikace s nimi. Trest (pokárání, písemný zápis) má za cíl snížit frekvenci nežádoucího chování. Je třeba zvážit přiměřenost a formu trestu. Teorie posílení rozlišuje i kontinuální posílení. Uplatňuje se, když nastane žádané chování. Přerušované posílení má pomalejší účinek. Při některých žádaných formách chování je poskytována odměna (Galajdová, Hitka, 2011).

Motivace sester

Základní podmínkou úspěšnosti je kvalita sester, které jsou dostatečně motivované vykonávat služby související s poskytováním zdravotní péče v zařízení. Důležité je znát faktory ovlivňující motivaci sester. Tyto faktory ovlivňují chování sester k jejich zodpovědné a kvalitní práci s přihlédnutím k jejich osobním cílům, ale i cílům zařízení. Sester s vynikajícími pracovními výsledky není v zařízení nikdy dost, proto je důležité je správně motivovat.

Smyslem motivace je nenásilné vytvoření pozitivního přístupu k něčemu – často k typu chování anebo k nějakému výkonu. Je důležité uvědomit si, že kladný vztah k nějakému úkolu většinou vzniká ze dvou příčin. Protože splnění je spojené se ziskem nějakých z venku přicházejících hodnot (finanční odměna), anebo proto, že splnění je v souladu s vnitřním vyladěním člověka, který má úkol vykonat. Dobré je znát člověka, kterého chceme motivovat, a také ovládat proces motivace. Konkrétní přístup konkrétního člověka ke konkrétní práci závisí na jeho osobnosti, situaci, ve které žije a pracuje, a v neposlední řadě i na šikovnosti manažera, který ho s úkolem seznamuje. Míváme tendenci působit na okolí tím, co působí na nás. Podléháme představě, že to, co motivuje nás, bude motivovat i ostatní. Takový přístup by byl účinný za předpokladu, že by všichni lidé byli stejní (Plamínek, 2010). Žebříček hodnot každé sestry je jiný. Řada sester považuje za nejdůležitější stimul peníze, které jsou pro ně také jedinou motivací k práci. Naopak jsou také sestry, které se rozhodnou pracovat i přes nízkou mzdu a nižší pracovní zařazení. Pro ně je důležité příjemné pracovní prostředí, dobrý kolektiv, možnost seberealizace. Vliv na úroveň motivace má management zařízení, který by měl komunikovat se sestrami, spravedlivě je odměňovat, vyslovit uznání za vykonanou práci, vytvářet příznivé pracovní podmínky. K pochopení potřeb zaměstnanců je nutno pochopit lidi jako celek, proč se rozhodli pro povolání a co očekávají. Důležitý je hodnotový systém jedince, jeho charakterové vlastnosti, přístup k práci, znalost jeho schopností, postoj k úkolům, sociální chování, fyzické předpoklady, emocionální črty, přizpůsobivost. Schopnost motivovat zaměstnance je nejnáročnější a zároveň nejvýznamnější zručností manažera. Je velmi důležité vést dialog se zaměstnanci. Umět jim naslouchat. Základem motivace je pozitivní atmosféra, inspirující prostředí, dobré pracovní podmínky, dobré interpersonální vztahy, informovanost, efektivní komunikace a možnost růstu zaměstnanců. Je důležité zaměstnance neustále stimulovat a dávat jim pocit potřebnosti a důležitosti.

Literatura

GALAJDOVÁ, V.; HITKA, M. Motivácia a osobnost. [online]. 2011, [cit.2011-03-22]. Dostupné na WWW: http://www. miloshitka.szm.com/motivacia1.html.

KILÍKOVÁ, M.; JAKUŠOVÁ, V. Teória a prax manažmentu v ošetrovateľstve. Martin: Osveta, 2008. 148 s. ISBN 97880-8063-290-8.

PLAMÍNEK, J. Tajemství motivace. 2. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010. 127 s. ISBN 978-80-247-3447-7.

SOJKA, L. Základy manažmentu. 1. vyd. Prešov: Fakulta manažmentu, 2006. 104 s.

O autorovi| Bc. Anna Dlugošová1, Mgr. Ľubomíra Tkáčová2 vedoucí sestra Zariadenie pre seniorov Michalovce1, FZaSP TU Michalovce2

Zdroj: Sestra

Rubrika: info ze zahraničí

Autor: Bc. Anna Dlugošová1, Mgr. Ľubomíra Tkáčová2

KOMUNIKAČNÍ SIGNÁLY SESTRY ELIMINUJÍCÍ STRES U PACIENTA

2011-10-12T04:03:00.000-07:00

Komunikace mezi lidmi je proces mocný, složitý a současně křehký. Nemoc obvykle mění chování člověka, a to následně ovlivňuje komunikaci ve vztahu pacient/klient vs. sestra.

Až donedávna nebyla problematice komunikace v ošetřovatelství věnována odpovídající pozornost. Pacient/klient (P/K) dostával základní informace, kterým většinou nerozuměl. Proto je potřebné naučit sestry komunikovat s P/K správně a na profesionální úrovni. Sestry, které dovedou účinně komunikovat, se stávají úspěšnějšími iniciátory změny zaměřené na upevňování zdraví, snáze vytvářejí důvěrný vztah s P/K a předcházejí právním problémům spojeným s ošetřovatelskou praxí.

Přiznejme si, že právě chování lékaře a sestry po dobu komunikace a jejich následné jednání v zájmu P/K spolu s odbornými a praktickými vědomostmi rozhodují o tom, jak bude sestra hodnocená ze strany P/K, protože platí zásada, že pro P/K je důležitější to, jak se sestra k němu chová a jak s ním jedná, než to, co mu říká.

Komunikace sestry v ambulantní praxi

Komunikace probíhající mezi sestrou a P/K je nezbytná, nezvratná a neopakovatelná. Sestra, která chce navázat dobrý vztah s P/K, musí ovládat účinnou verbální a neverbální komunikaci. Ambulantní sestra, která umí účinně komunikovat, si snáze vybuduje důvěrný vztah s P/K. Sestra nemůže být dobrým odborníkem, pokud jí chybí schopnost komunikace, což je pro P/K velmi důležité.

Mnozí autoři, jako např. Kristová, Mikuláštik, Vybíral, Škvareninová, se věnovali tématu komunikace v ošetřovatelství, ale i tak jsou v ošetřovatelské praxi určité nedostatky.

Neverbální komunikace sestry v ambulantní praxi: Neverbální signály si většinou neuvědomujeme, ani je nekontrolujeme. Mohou probíhat, aniž by se komunikující navzájem slovně rušili.

Neverbální komunikace je tedy komunikace prostřednictvím „řeči těla“. Patří sem gesta, mimika, pohyby těla, fyzický vzhled včetně úpravy zevnějšku. Pokud klient uvidí nevstřícnou a neochotnou sestru, jeho ochota svěřit se jí nebude velká. Práce sestry bude výrazně ztížena a získávání důvěry klienta bude náročnější.

Ambulantní sestra je manažerem chodu ambulance. Podle specifikace dané ambulance musí zaměřit svoje pozorování na neverbální projevy P/K a rozpoznat příznaky ohrožující jeho zdraví anebo život. Neverbální signály proto mají v praxi sestry na ambulanci svůj význam.

Verbální komunikace sestry v ambulantní praxi: V profesionálním chování ambulantní sestry má významné místo schopnost navazovat a udržovat slovní kontakt s P/K. Slova představují značnou část sociální komunikace. Mají informační hodnotu a velkou sílu ve vztahu sestra–P/K. Musí s nimi zacházet obratně, cílevědomě a uvědoměle, protože vyslovené již nemůže přeškrtnout ani vymazat. Každé slovo je originálem, který musí být použit ve vztahu k individuálním zvláštnostem a citovému stavu P/K v různých situacích. Sestra může nevhodným slovem P/K uškodit. Naopak, citlivé, účinné a uvážlivé využívání slova může povzbudit důvěru v jeho možnosti.

Nejrozšířenějším druhem verbální komunikace s P/K v ambulantní praxi je rozhovor. Rozhovor nechápeme pouze jako výměnu slov, zahrnujeme sem i neverbální komunikační projevy, schopnost empatické komunikace a umění naslouchat druhému.

Co je důležité v rozhovoru s P/K: * naslouchat pozorně, používat všechny smysly a mluvit pomalu a jasně, * používat jazyk, kterému P/K rozumí, a objasnit body, kterým neporozuměl, * plánovat otázky, které budou následovat, do logické návaznosti, * klást vždy pouze jednu otázku, dvojité otázky navádějí P/K k odpovědi pouze na jednu z nich a mohou uvádět sestru nebo P/K do rozpaků, * umožnit P/K, aby nahlížel situaci svýma očima a ne očima sestry či jiných osob, * nevnucovat P/K svůj vlastní hodnotový systém, * vyhýbat se používání osobních příkladů typu „kdybych byla na vašem místě…“, * naznačovat respekt, zájem a přijímat věci neverbálním způsobem, * využívat a akceptovat mlčení, aby P/K měl čas najít vhodná slova, * používat oční kontakt, zachovat klid, rozvahu a vyjádřit soucit.

Profesionální komunikace sestry je chápána jako komplexní a náročná dovednost, která vyžaduje zvládnutí vnitřních a vnějších podmínek. V komunikaci zvládnutí vnitřních podmínek znamená především zvládnutí vlastních nežádoucích projevů v chování a konání, osobních či pracovních problémů a nálad (Kristová, 2004).

Komunikační signály sestry eliminující stres u P/K

Důsledkem špatné komunikace vzniká psychický stres u P/K, který se postupně vyvine do vážné afektivní poruchy, jakou je deprese, úzkost, smutek a problém s adaptací. Neřešené tělesné a psychické problémy mají maligní dopad na celkový stav P/K (Kormoš, 2002).

Stres v P/K vyvolává pocit napětí, kterým reaguje na jakékoli tělesné anebo psychické ohrožení. Je součástí nejen P/K života, ale i každého jedince a jeho působení na člověka je převážně negativní (Vojteková, Morovicsová, 2004).

Stresové faktory působící na P/K v souvislosti s návštěvou ambulance: V současné „uspěchané“ době slovo stres skloňujeme stále častěji a „valí“ se na nás ze všech masových médií. Ve skutečnosti je určitá intenzita stresu důležitá, pro život, růst a rozvoj dokonce nepostradatelná. Důležité je poznat hranice, kdy nás stres ještě žene dopředu a kdy už je pro nás škodlivý.

Faktory ovlivňující stres – stresory, tzn. negativní faktory, které vyvolávají, podporují či zhoršují stres, se mohou vyskytovat ve vnějším anebo vnitřním prostředí P/K a pak je možné je dělit např. na vnější a vnitřní stresory. Při kontaktu klienta se zdravotnickým zařízením, např. v prostředí čekárny, vznikají situace, které ho mohou ohrozit anebo negativně ovlivnit jeho psychiku a tím i jeho zdravotní stav.

Možnosti sestry eliminovat stres u P/K: Mezi sestrou a P/K je prvním krokem při formování vztahu dialog. Mnohé z toho, co se děje s P/K v diagnostickém a léčebném procesu, provází či ukončuje rozhovor.

Komunikační zručnosti a rozhovor jsou velmi důležité při dosahovaní cílů ošetřovatelské péče. Při rozhovoru sestra P/K pomáhá, aby dokázal vyjádřit svoje potřeby, zmenšil svůj strach a úzkost (Kristová, 2004).

Mnohým ambulantním sestrám chybí schopnost klást otázky, umět naslouchat a analyzovat vyslechnuté. Často je to proto, že tuto součást své práce podceňují. V praxi jsou preferovány diagnostické a terapeutické úkony a zapomíná se na to, že důvěra se vytváří pouze v systematicky budovaném vztahu s P/K.

Stres P/K se snižuje, pokud správně vedený rozhovor vykazuje: * pravost a nefalšovanost projevu, upřímný zájem o P/K, * účelné, správné, uvážlivé využívání síly slova, * nemluvit za každou cenu, ale umět také naslouchat slovům jiných a využívat chvilky ticha, * účinně využívat úsměv i ostatní neverbální projevy, * nedotýkat se P/K cti, neponižovat ho, * nepoužívat odbornou terminologii, vyhýbat se slovům, kterým by P/K nerozuměl.

Návrhy a doporučení pro praxi

Z hlediska eliminace stresových faktorů u P/K ambulantním sestrám na základě našich zjištění a výsledků průzkumu doporučujeme: * zvyšovat pozitivní psychickou stimulaci v průběhu ambulantní péče o P/K a zabezpečit empatický přístup k P/K, * získat si důvěru P/K profesionálním přístupem, * dodržovat právo P/K na respektování jeho času ošetření a v případě prodloužení času ho informovat předem, * povzbuzovat P/K před vyšetřením, nenechávat ho dlouho čekat samotného ve vyšetřovně; pokud není přítomen lékař, může sestra tento čas využít pro psychickou přípravu P/K a jeho podporu, * úprava a zútulnění čekárny a ambulance ve smyslu čistoty, zabezpečení novin, časopisů, poslechu rádia, sledování TV a jiné, * úprava zevnějšku sestry je neodmyslitelnou součástí celkového dojmu P/K, * přistupovat k P/K jako k individualitě a přizpůsobit mu verbálně a neverbálně projevy komunikace s cílem, aby P/K informacím, instrukcím a doporučením porozuměl již v ambulanci, * na upevnění informací je ze strany sester vhodné vypracovat informační letáky, aby P/K měl možnost opakovat si nabyté vědomosti, * informovat P/K o průběhu a postupu vyšetření – informovaný P/K ví, co od jednotlivého zákroku může očekávat, a snáze ho zvládá, * pravidelné vzdělávání ambulantních sester s cílem získávat nové informace o diagnostických a léčebných postupech, ale i způsobech a formách edukace, psychické přípravy.

Literatura

KORMOŠ, M. Stres náš každodenný. Zdravie. 2002, roč. 51, č. 12, s. 22–23. ISSN 80-7562-052-3.

KRISTOVÁ, J. Komunikácia v ošetrovateľstve. Martin: Osveta, 2004. 212 s. ISBN 80-8063-160-3.

MIKULÁŠTIK, M. Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Grada Publishing, 2003. 368 s. ISBN 80-247-0650-4.

ŠKVARENINOVÁ, O. Rečová komunikácia. 2. vyd. Bratislava: Mladé letá, 2004. 278 s. ISBN 80-10-00290-9.

VYBÍRAL, Z. Psychologie lidské komunikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 264 s. ISBN 80-7178-291-2.

WATZLAWIK, P. a kol. Pragmatika lidské komunikace. 1. vyd. Hradec Králové: Konfrontace, 1999. 243 s. ISBN 80-86088-04-9.

Zdroj: Sestra

Rubrika: info komunikace

Autor: Bc. Miriam Fecková

O KOMUNIKACI A PRESTIŽI

2011-10-12T03:58:00.000-07:00

Právě jste nalistovali rubriku Fórum – prostor určený pro vaše názory, reakce na dění v oboru či společnosti, profesní příběhy, poděkování… Nezřídka se dostáváte do situací, které stojí za zaznamenání, toužíte projevit své postoje a hledáte možnost JAK a KDE. Jsme rádi, že jste si k tomuto účelu vybrali námi nabízené Fórum. Vážíme si toho a věříme, že také pro ostatní čtenáře jsou zde publikovány příspěvky zajímavé (a někdy třeba i trochu „povědomé“).

Komunikace zdravotníků s pacienty

Každý zdravotník, ať sestra, či lékař, musí komunikovat s pacienty. V nemocniční péči, kdy pacient je v neznámém prostředí, ovlivněn nemocí a bolestí, je komunikace zdravotnického personálu obzvlášť citlivé téma. Nejednou se o pacientovi hovoří jako o karotidě nebo chlopni, která „otravuje“ a nechce spolupracovat. Podíváme-li se však trochu blíže na pacienta, zjistíme, že „ta chlopeň“ se jmenuje Karel Hrdlička a „neotravuje“, jenom mu nikdo nevysvětlil, že injekce, kterou dostává, je na ředění krve, že denně odebíráme krev proto, abychom mohli nastavit hladinu Warfarinu. Neříkám, že je to pravidlem, ale často se stává, že pacientům nevysvětlujeme, co jdeme dělat. A oni jsou potom nevrlí, čímž se rozpohybuje kolo nevrlý pacient = nevrlá sestra. Neboť pacient rozčílí svým chováním sestru, ta jej vzápětí označí za problémového pacienta kolegyním na sesterně. A všechny svorně se začnou k pacientovi chovat odměřeně. A přitom stačí trocha asertivity a nebrat si věci osobně. Stačí zajít za pacientem, usmát se a vysvětlit mu dopodrobna problém.

Uvedu příklad: Pacientka s diabetem dostala od sestřičky inzulin, ale pak se nechtěla najíst. Sestřička přiběhla na sesternu, že se z té „báby“ zblázní, a že ji tedy nechá napsat infuzi a léky na zklidnění, neboť ji pacientka poslala do neslušných míst. Požádala jsem kolegyni, zda bych mohla za její pacientkou dojít. Během našeho rozhovoru se pacientka dala do jídla a byla klidná. Jak se mi to povedlo? Jednoduše jsem té starší nešťastné ženě vysvětlila, jak probíhá hypoglykemický šok. A pokud se nenají po dávce inzulinu, jak vypadá poškození mozku a trvalé následky. Paní pak sama usoudila, že by tento scénář nerada vyzkoušela, a dala se do jídla. Přitom stačilo 5 minut rozhovoru s úsměvem, a ne direktivní příkaz „musíte jíst a hotovo“. A nebylo nutné podávat žádnou medikaci na zklidnění a glukózu jako výživu. Občas se zapomínáme vcítit do pocitů pacientů.

Na interně, kde jsem chvíli pracovala po své pauze ve zdravotnictví, mi jednou kolegyně řekla, že jim kazím morálku pacientů. A víte, jak jsem ji kazila? Chodila jsem si povídat s babičkami a přebalovala jsem je víckrát než jednou za noc. Ale to už byl zase jiný extrém.

Já vím, že na lůžkových odděleních je náročná práce a stres. Bohužel negace povětšinou přitahuje negaci a pak je to stále dokola. Zkusme to napětí rozpustit úsměvem.

Nicméně zamyslete se někdy, když hovoříte s pacientem, jaký je váš tón hlasu, proč je jeden pacient čilejší a druhý ne. Ne každý jsme stejný a ne každý se zotavuje stejným tempem. Jen proto, že paní není tak čilá po operaci, nemusí být hned líná. Stačí kouzlo slova a úsměvu. Umění vcítit se do toho druhého dělá zázraky. Vždyť každý z nás se také může stát pacientem.

Tak mě ještě napadá na závěr – slovo je kouzlo, slovo je dar, co na zem sklouzlo, nebeská zbraň.

Jaroslava Šípková (sipkova.j@email.cz)

Jaká je prestiž sesterského povolání?

Prestiž neboli společenské postavení se jednoznačně odvíjí od hodnot, které společnost uznává, od společenského a politického systému a míry úcty, která se společností a jednotlivými profesemi souvisí.

Nutno podotknout, že sociologie se prestiží povolání velmi intenzivně zabývá, a na základě statistického vyhodnocení lze odvodit prestiž jednotlivých povolání v politickém, ekonomickém, geografickém i historickém kontextu. Rozdílné hodnocení vzniká na základě odlišností jednotlivých sociálních vrstev, historických etap, úrovní sociální vyzrálosti a objektivním poznání společenského postavení jednotlivých profesí. Výsledky jsou v současné době v mnoha zemích celkem stabilní.

Prestiž sesterského povolání je často velmi sledovaným společenským ukazatelem. Následující uvedená fakta jednoznačně svědčí o pozitivním hodnocení tohoto povolání.

Náš významný sociolog Machonin, který prováděl výzkum prestiže povolání v roce 1967, uvedl povolání ošetřovatel po statistickém vyhodnocení na 40. místě v nabídce 70 různých profesí. Ve výzkumném šetření, které bylo provedeno v letech 1966–67 v bývalém Československu autory Brenerem a Hroudou, se povolání zdravotní sestry umístilo na 9. místě z nabízených 30 povolání. V roce 1989 bylo provedeno statistické šetření Ústavem sociálněpolitických věd Univerzity Karlovy, kde zdravotní sestra byla vyhodnocena na 7. místě ze 39 profesí, a nutno podotknout, že 1.– 6. místo vyhodnoceného žebříčku zaujaly profese s vysokoškolským vzděláním, zdravotní sestra v té době byla absolventem střední zdravotnické školy. V roce 1989 dochází k zásadním politickým změnám, které do značné míry odrážejí i společenské postavení jednotlivých povolání.

V listopadu roku 1990 provedl další výzkumné šetření Sociologický ústav pod vedením M. Tučka, kdy se povolání zdravotní sestry umístilo na 9. místě žebříčku mezi 50 profesemi, v roce 1992 obsadily sestry 8. místo mezi stejným počtem profesí. V roce 2003 uskutečnila Filozofická fakulta Karlovy univerzity další výzkumné šetření, kde profese zdravotní sestry byla vyhodnocena na 12. místě mezi nabízenými 70 profesemi.

V letošním roce, kdy proběhl rozsáhlý výzkum organizovaný Centrem pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd České republiky, s výzkumným vzorkem v počtu 1006 respondentů ve věku od 15 let, se profese zdravotní sestry umístila na 3. místě žebříčku z 26 nabízených profesí, za povoláním lékaře a vědce. Nově zařazené povolání zdravotní setry v tomto výzkumu odsunulo vysokoškolského pedagoga a učitele základní školy na čtvrté a páté místo.

Je tedy nutné položit si zásadní otázku, zda si je každá sestra dostatečně vědoma vysoké prestiže svého povolání, kterou uvedené výzkumy odrážejí, a svou profesi skutečně důstojně reprezentuje!

PhDr. Andrea Pohlová1, Mgr. Zuzana Pohlová2 OSVČ Praha1, vedoucí oboru ZA a OŠ SZŠ Ruská Praha2

(pohlova@szs-ruska.cz, a.pohlova@seznam.cz)

Zdroj

TUČEK M. Prestiž povolání. Praha 6/2011, www.cvvm. cas.cz.

Aktuálně: Je sestra povinna splnit ordinaci lékaře?

V rámci fanouškovské skupiny na Facebooku Sestry se objevila mj. i diskuse týkající se povinnosti sestry plnit ordinace lékaře. Konkrétně se jedná o situace, kdy se sestra domnívá, že by bezmyšlenkovitým splněním ordinace mohla poškodit či ohrozit pacienta. Může v takovém případě odmítnout plnění lékařovy ordinace? Některé sestry se domnívají, že ano, jiné že ne. Do podobné situace jsem se kdysi dostala i já. Byla jsem přesvědčena, že lék by mohl pacienta poškodit. Lékař trval na podání léku, ale já jsem odmítla ordinaci podat a podepsat se pod tento úkon do dekurzu. Nakonec jsme se domluvili a lék nebyl podán. Ideálním řešením podobných situací je pochopitelně dohoda mezi sestrou a lékařem. Avšak jsou i takoví lékaři, kteří plnění ordinací vyžadují se slovy: „…já jsem lékař a sestra musí plnit mé ordinace…“ Někdy argumentují tím, že sestra nemá takové vzdělání, aby byla kompetentní ordinaci posoudit. Proto jsem vznesla dotaz, zda sestra může odmítnout splnit ordinaci lékaře a má-li někde zastání? O odpověď jsem požádala členku prezidia ČAS a redakční rady časopisu Sestra, hlavní sestru Vojenské nemocnice Brno Evu Kvasnicovou. Odpověď: Děkuji za dotaz, který je možná více směrován pro legislativce a právníky, ale ti nejsou vždy po ruce. Sestra je spolupracovník lékaře a má právo vyjádřit své profesionální obavy. Řešení je jasné – pokud má sestra důvody domnívat se, že by uškodila splněním ordinace lékaře pacientovi, měla by se snažit problém vyřešit s ordinujícím lékařem a sdělit mu důvody svého nesouhlasu s podáním léku. Pokud by se s lékařem nedohodli, může se obrátit na svoji nadřízenou nebo primáře oddělení. V nejkrajnějším případě náměstka či náměstkyni pro ošetřovatelskou péči nebo náměstka pro léčebně preventivní péči. Také jsem ve své praxi měla problém s podáním ordinací, kdy jsem s lékařem nesouhlasila. Řešení jsme nalezli spolu s lékařem. Pouze jednou jsme případ řešili až u primáře, který nakonec potvrdil, že na mém místě by měl také obavy… Ordinace byla po společné domluvě změněna. V krajním případě lze také samozřejmě využít služeb právníka daného zdravotnického zařízení. Mnoho užitečných informací je rovněž v Etickém kodexu zdravotnického pracovníka, například v kapitole Zdravotnický pracovník a spolupracovníci. Vždy a všude se říká, že sestra je advokát a ochránce pacientů (klientů), navíc v zahraničních studiích odkazují na fakt pochybení při podávání medikace, že sestra je poslední záchytný – kontrolní – bod, který může pochybení zastavit (např. kniha P. Škrly: Především neublížit – Cesta k prevenci pochybení v léčebné a ošetřovatelské péči). Ester Kopecká

Zdroj: Sestra

Rubrika: info fórum

Ladislav Špaček: PACIENT NESMÍ BÝT NEZVANÝ HOST

2011-10-12T03:53:00.000-07:00

Mistr etikety učí lékaře a sestry v Sokolově a Ostrově, jak se mají správně chovat k nemocným lidem, aby jim ulehčili těžké chvíle strávené v nemocnici

OSTROV, SOKOLOV Známého mistra etikety Ladislava Špačka si najímají Nemocnice v Sokolově a Ostrově. Na seminářích školí zdravotníky, jak se lépe a zdvořileji chovat k pacientům. „Že se v nemocnicích léčí, to už je dnes obvyklé, asi jako že nám v obchodě prodavačka prodá sako. To už dnes ale nestačí,“ míní odborník na správnou komunikaci a společenské chování, který na toto téma napsal několik úspěšných knih.

* Jak seminář probíhá, na co se zaměřujete?

Semináře se účastní pracovníci managementu nemocnice. A to především ti, kteří mají bezprostřední vliv na zaměstnance, kteří přicházejí do styku s pacienty. Během celého dne při powerpointové prezentaci a našem výkladu probereme desítky pravidel především pro komunikaci s pacienty, dnes už se říká klienty. A na desítkách příkladů z praxe, především z nemocničního života, ukazujeme, jak je důležité především dobře komunikovat, nejen dobře léčit.

* Co hlavně kladete na srdce zdravotníkům?

Každý klient má potřeby a každý pracovník nemocnice je musí svým chováním uspokojovat. Můžeme je shrnout do tří bodů: Být vítán, být důležitý a najít porozumění. Pacient musí mít pocit, že není nezvaný host. Lékař i sestry musejí ctít jeho důstojnost a musejí mu dát najevo, že vědí, co ho trápí. A že jsou tady proto, aby mu pomohli. Bez tohoto pocitu nebude pacient odcházet spokojen, i kdyby mu slepé střevo vyoperovali tak šikovně jako málokde. Odbornost je samozřejmostí, teď je důležité, aby se samozřejmostí stalo důstojné zacházení s klientem.

* Kde dělají nejčastější chyby v kontaktu s pacienty? Kde vidíte rezervy v jejich přístupu k nemocným? Vypozoroval jste některé nešvary třeba v roli pacienta, do které se občas také třeba dostanete?

Ano, nešvarů a chyb je dost. Právě ve zdravotnictví, u kterého mají obě strany pocit, jakože se nemají proč snažit, protože tahle služba je „zadarmo“. Kromě zubaře nikde neplatíme a podle toho máme my i zdravotníci někdy pocit, že si nejsme nic dlužni. Přitom ve zdravotnictví se točí takové peníze jako málokde. To jsou naše peníze, nespadly z nebe. Lékař se neumí pacientovi představit, chová se k němu často jen jako k objektu svého odborného úkolu. Nevnímá, že to, co je pro něj samozřejmé, protože v nemocnici denně pracuje a zákroky provádí jako na běžícím pásu, je pro pacienta často velké trauma. Poprvé v životě mu budou dělat něco, co ho zbavuje důstojnosti. Personál to musí vycítit a klientovi co nejvíce usnadnit těžké chvíle, které ho v nemocnici čekají.

* Na co se vás sami zdravotníci ptají, v čem tápou, nemají jasno?

Třeba jak by se měli s klienty zdravit, jak by se měli představovat: nestačí vizitka na plášti? Jak zacházet s obtížnými pacienty? Co s pacientem v afektu, když ztratí pod vlivem stresu vládu nad svými emocemi?

* Umíte jim poradit vždy nebo jste narazil na sporné (případně vtipné) situace? Na které například?

Některé naše příklady jim otevírají oči, protože pod jejich zorným úhlem pacientovy pocity nikdy nevnímali. Ono stačí, když procházíte se skleničkou moči sto metrů dlouhou chodbou od záchodu k ambulanci. Před zraky desítek lidí, ti hodnotí barvu, množství, to bude asi cukrovka, si říkají ti zběhlejší ...

* Objednávají si vás české nemocnice pro školení zaměstnanců často?

Ano. Řekl bych, že je to už asi desátý seminář pro nemocnice. Snad se nemýlím, když si nevybavím, že by mezi nimi byly jiné než soukromé. Je zřejmé, že těm na jejich dobrém jméně - tedy na tom, co si o nich budou lidé říkat - záleží nejvíce. Pacient nepozná, jestli chirurg vedl řez tak či onak, ale bezpečně pozná, jak s ním personál nemocnice zachází. A podle toho šíří dobré nebo špatné jméno nemocnice dál.

* Máte nějaké zpětné reakce od zdravotníků, zda a jak vaše rady promítli do praxe?

Právě v nemocnicích v Ostrově a v Sokolově vidíme, jak naše rady padají na úrodnou půdu. Vidíme, jak se snaží upravovat standardy chování tak, aby pacient odcházel spokojen nejen s léčbou, ale i s prostředím a s chováním lékařů a sester. A jestli se bude muset vracet, kam jinam než právě sem?

Zdroj: Mladá fronta DNES

Rubrika: Kraj Karlovarský

Autor: Bohumil Zeman

ZDRAVOTNÍ SESTRA MUSÍ VĚDĚT JAK JI VIDÍ DRUZÍ

2011-06-10T04:36:00.000-07:00

Psycholožka PhDr. Martina Venglářová se nevěnuje jen běžným klientům, ale v přednáškách, na seminářích, při koučinku a jako supervizor také zdravotním sestrám. Jako doprovod těchto aktivit zatím vydala dvě publikace: Komunikace pro zdravotní sestry a nedávno vyšlé Sestry v nouzi. Protože nároky na odbornou i lidskou zralost „sestřiček“ neustále rostou, byl předmět následujícího rozhovoru dán: co si musí zdravotní sestra osvojit, aby úspěšně zvládala nástrahy svého náročného povolání.

Vy jste kdysi jako zdravotní sestra pracovala. Co bylo pro vás v této profesi nejsilnějším zážitkem?

Šlo jen o pár let, kdy jsem po absolvování zdravotnické školy působila jako sestra během vysokoškolských studií. Měla jsem štěstí, že jsem pracovala na psychiatrii, kde nevládla až taková hierarchie. V nemocnicích bylo tehdy velkým problémem členění: tohle jsou doktoři, tohle jsou sestry.

Myslíte, že profesní distance sestru hodně zatěžuje?

Záleží na osobnosti, ale myslím, že obecně se lidem lépe pracovně daří, když je prostředí spíše partnerské a ne příliš hierarchické.

Medicínské pracoviště má přece jinou atmosféru a vzory chování než běžná pracoviště zaměřená pouze na výkon, nemělo by se to odrážet i ve stylu chování nadřízených?

Tady přece nestačí, když vedoucí pracovník jen sáhne po manuálu, návodu, jak vést. Kuchařky jsou oblíbené, ale nefungují, neboť co se daří mně, je u jiného nepoužitelné, protože má jinou povahu. Rozhodující zde je, že v trénování sester‑manažerek nastal velký odklon od návodů, jak co dělat, co říkat, směrem ke hledání, jaký je kdo člověk a které strategie se pro něj hodí, aby byly věrohodné, aby si podřízené neříkaly: „Kdo jí tohle zase nakukal.“ Jde o velký posun od „Naučte mě A, B, C, D“ k „Podívejte se, co mi nepůjde a co já osobně musím rozvinout, abych manažerem mohla být“. U sester je situace o to zapeklitější, že si vybraly pomáhat a najednou mají řídit. Stát se z člověka, pro něhož je vcítění do druhých denním chlebem, neboť je pacientovi mnohem blíž než lékař, někým, kdo říká nepříjemné věci a už nemůže být jeho starostí jen být vůči druhým empatický, protože má zodpovědnost za chod oddělení, je pro sestry‑manažerky velice těžká role.

Mohla byste řečené podpořit nějakou zajímavou kasuistikou?

Na jedno chování mám obzvláště spadeno. Často slýchám na trénincích manažerských dovedností sester: „Já to dělám už dlouho, deset dvanáct let, ale nikdy jsem vedoucí post nechtěla, oni mi ho dali dočasně, mně se vlastně nelíbí, nevyhovuje mi, tak mi promiňte, že dělám tu práci špatně.“ Myslím si, že máme každý zodpovědnost za svůj život. Mohu něco přijmout na dva měsíce, mohu také říci, že to nejde. Já zde skrytě vidím, že sestry se bojí být manažersky důraznější, racionalizují svůj strach ve větách typu: „No to víš, já musím, oni po mně chtějí …,“ což je velký nešvar. Myslím však, že se situace velmi změnila díky vzdělávání. Přestože každý nadává na náš prapodivný systém vzdělávání sester, u něhož jsem i já – a to nejsem tak stará – zažila několikeré totální překopání, sestry vzděláváním velmi posílily. Byť na ně někdy nadávají, já jsem přesvědčena, že nikdy nedosáhnou rovnocenného postavení s lékaři, pokud nebudou vzdělané, v medicíně i jiných dovednostech.

Jak si dnes sestra buduje vlastní prostor?

Když vystuduje například bakalářský obor, najednou dostane odvahu lékaři oponovat, doptávat se, vysvětlovat si, už jen nečeká, až jí lékař dá papíry a ona udělá pouze to, co on naordinoval. Sebevědomí se u dospělých zvyšuje hlavně tím, že něco zvládnou, překonají překážky. Profesní sebevědomí roste se vzděláváním. Jednak kvalifikačním, které se snad jednou usadí na nějaké základní všeobecné variantě bakalářského studia a další budou možnosti nástavbových specializací, protože jednotlivé obory se tak zdokonalily, že sestra dnes musí znát nesrovnatelně více než před padesáti lety. Pak – jak jsem přesvědčena – je velká síla v trénincích. Co mění chování sester a co jim pomáhá vydržet všechny tlaky, aby i doma byly k použití a neničily sebe samé, jsou tréninky prováděné v malé skupině a zaměřené na konkrétní věc, například na komunikaci nejen s pacienty, ale i v týmu. Někde reagují: „To nám ani neříkejte, to stejně nejde.“ Na druhém břehu stojí nemocnice, jejichž sestry naopak trénovat hodně chtějí; například Nemocnice Na Homolce mi připadá takto nastavená.

Která komunikační dovednost vám připadá obzvláště důležitá?

Sestry se často chtějí učit zvládat otevřenou brutální agresivitu, ale napadení se odehraje jednou za drahný čas. Myslím si, že mnohem důležitější je umět zvládat agresivitu v podobě jedovatých poznámek pacientů, které v porci od osmi ráno do dvou odpoledne nonstop sestru úplně zničí; často jen reaguje tak, že pacienta v takové komunikaci potencuje. S některými sestrami se potkávám a říkají mi: „Někdy to jde a někdy ne.“ Kouzlo je však v tom, že se tyto dovednosti musejí trénovat dlouhodobě a takové vzdělávání ze strany managementu podporovat, protože psychologické cestičky se musejí procházet dlouho, aby se zautomatizovaly, aby se přeučily staré vzorce.

Kde se podle vašich zkušeností dělají největší chyby ve vzdělávání?

Ve vzdělávání je to jako v životě – tlak vyvolá protitlak. Když budu říkat sestře, že musí chodit na vzdělávání – neobejde se přece bez kreditních bodů –, protože na ministerstvu to blbě vymysleli, můžeme si spolu zanadávat a rochnit se ve vlastním rybníčku. Mohu však také říkat, že mi pomáhá, že když se sejdu s kolegy z jiných měst, vždycky se něco dozvím, i když toho na jednom semináři není tuna, a také to, že mám‑li být vůči lékaři v partnerském postavení, musím na sobě pracovat. Ovšem když je ve vedení třeba nějaké menší nemocnice sestra, jíž skončilo vzdělávání před třiceti lety maturitou, a ona má najednou řídit nově přicházející bakalářky, její postoje – byť má mnoho zkušeností a je to chytrá ženská – mohou být odlišné.

Jaké?

Nové kolegyně může vnímat jako hrozbu. Vzdělanější sestry to pak mívají těžké, často slýchávám: „Přijdou ty bakalářky a magistry, tak ať se předvedou.“ Ony se však vzdělávají jiným způsobem, je u nich větší důraz na rozvoj medicínských vědomostí než třeba na manuální praxi. Samozřejmě když se někdo na praxi s učitelkou dva roky učí odběry, jde mu to asi lépe, než když jde bakalářka třeba jen na stáž. Jenže to se dá doučit, takže rozhodující je, zda tým dokáže využít toho, co jiným způsobem vzdělané sestry umějí, nebo zda je vnímá jako hrozbu, což může vyústit v konflikt. Zvládnutí konfliktu je právě rolí manažerky. Vrchní sestry jsou od něj už trošku dál, ale já bych řekla, že v nejtěžší pozici jsou zde staniční sestry, které jsou uprostřed bitvy. Ty musejí zajišťovat oddělení a péči o pacienty a zároveň také nejzákladnější fungování sesterského týmu, přičemž nemají mnoho řídících kompetencí. Pokud zaujímají otevřený postoj, že pokud někdo přichází ze školy, nechť nám něco nového ukáže a my mu zase ukážeme, co se u nás v praxi dlouhodobě osvědčilo, funguje to. Je‑li však staniční sama ohrožena pocitem, že nemá dostatečné vzdělání, přimknou se k ní v kolektivu podobné kolegyně a vytvoří se dvě skupiny, mezi nimiž se rozhoří skrytý boj. Někde se takové situace řeší tak, že oddělení musí být nastaveno na jeden z modelů, takže plánovaně vznikají oddělení, kde už jsou pouze vzdělané sestry a ne středoškolačky, což mi přijde jako velká škoda. Jenže to na mnoha místech jinak nejde, ženský kolektiv má svá specifika…

Jaké největší komunikační chyby se obvykle dělají?

U komunikace by mohlo být heslem dne: Nepotřebuji vyhrát. Když mluvím s pacientem a vím, že ani on nemá na růžích ustláno, že své požadavky nemíní jako schválnosti, a budu se snažit domluvit na rovině informací a nikoli emocí, pak to jde. Musím mluvit o situacích, věcech, událostech, a ne o lidech – když trénuju sestry, říkám jim: „Budete‑li říkat mladší kolegyni: ‚Ty jsi bordelářka,‘ tak se naštve a uchýlí se ke schválnostem, ale když jí řeknete, že potřebujete, aby nůžky byly srovnány podle druhů, tak pokud je normální, nemá problém požadavku vyhovět.“ Dítě také nevychováte dobře tak, že mu budete říkat: „Beze mě shniješ ve špíně,“ ale soustavně uplatňovaným požadavkem: „Každou sobotu budeš mít uklizeno.“ Bohužel stres způsobuje, že i informace vnímáme jako tlak. Když se mne už třetí pacient zeptá, kudy se dostane na rentgen, mohu se buď zamyslet, zda nemáme na pracovišti cestu tak špatně vyznačenu, že lidi označení nerozumějí, anebo se mohu naštvat. Záleží, jakou mám povahu, jak vnímám svoji pracovní roli, zda chci procesu napomáhat, nebo mi pacienti jen komplikují život, a také zda stresu není příliš. Kupříkladu na Homolce jsme hodně mluvily o tom, jak mají uspořádané recepce a ambulance, protože některé věci se dají hodně zlepšit uspořádáním prostoru. Mám‑li nějakou diskrétní zónu odstupu od lidí, mohu‑li během dne odejít někam, kde mě nikdo nevidí, abych vydechla, můžu pak znovu naplno fungovat.

Jak sestry stárnou, mění se jejich využitelnost pro pracoviště. Můžete v tomto ohledu nabídnout nějaké poznatky?

Doktorky Jobánková a Bártlová dělaly před pár lety, když se začaly posouvat odchody do důchodu, velký výzkum, který dopadl opravdu varovně. Odpovědi vyznívaly ve smyslu: ‚,Sestry mají zenit okolo čtyřicítky“, ovšem ani u této věkové kategorie někteří lékaři neváhali použít věty: „Než najde brejle, tak si to raději udělám sám.“ Ani všichni lékaři nejsou úplně hbití, ale představa, že takto vnímané sestry před sebou mají ještě dalších dvacet let práce, mi připadala opravdu nefér. Dobře vyšla jedině psychiatrie, kde se jednak typem práce, jednak skladbou pacientů ukazovalo, že složení týmu z mladších, starších i sester střední generace je výhodou, neboť přináší na oddělení různé věci a pohledy. Já si myslím, že aby sestra dejme tomu v sedmapadesáti nebo i pětašedesáti byla u lůžka, je obrovská fyzická zátěž.

Jak to podle vás řešit?

Bohužel ambulantních míst určitě není tolik, aby se na ně všechny mohly uchýlit. Neočekávám, že by vláda snížila věkovou hranici pro odchod do důchodu pro některé kategorie pracovníků, takže dle mého názoru se situace vyhrotí tak, že sestry budou odcházet do invalidních důchodů. Možností je, aby stárnutí sester tým ošetřil sám, takže budu‑li mít na pracovišti starší kolegyni, budu se od ní učit a nebudu ji posílat na práce, jež pro ni představují problém. Setkala jsem se za svůj život jen s několika pracovišti, kde tento problém dokázali ladně řešit, a vždy to bylo díky vedení, které zvládalo lidský přístup.

Jak mít lidský přístup?

Vím od sestry ve vedoucí pozici právě v Nemocnici Na Homolce, že velkým manažerským problémem pro ni je, že sestru, která se vrátila z mateřské dovolené, už nedonutí, aby dělala cokoli navíc. Proto si musí hlídat počet sester před a po mateřské dovolené. Pro sestru je sice práce na kardiochirurgickém či jiném oddělení prestižní, ale zároveň se od ní hodně žádá, nejen po stránce vzdělání, ale i práce. Více by se dle mého mělo pracovat s týmy, říkám to s letitou zkušeností práce supervizora. Jsou zařízení – ovšem v oblasti sociálních služeb, jež mají tuto činnost uloženu zákonem –, kam už jezdím šest let, takže vidím vývoj, kam se posunuly týmy, které se naučily spolu vycházet právě i díky tomu, že se setkávají, baví se spolu za přítomnosti supervizora, čímž se vztahy velice kultivují. To ve zdravotnictví zatím není. Já se chystám v další publikaci věnovat supervizi v ošetřovatelství, protože to je věc, která se využívá jen někde. Většinou se s ní začíná, až když nastane nějaká katastrofa, když se tým hroutí, dávají se výpovědi, objevila se šikana na pracovišti, ale to už je pozdě. V případě kontinuální péče o dobré klima se vynaložené úsilí obrovsky vrací. Doufám, že i nemocnice nebudou čekat, až se povinnost supervize objeví v nějaké vyhlášce, ale samy si její potřebnost uvědomí.

V knížce Sestry v nouzi píšete, že sestra má pěstovat svoji vnitřní výbavu. Dá se i ta trénovat?

Řada lidí chová o sobě samých iracionální představu, takže takový trénink nebývá vždy příjemný. Avšak sestry pokaždé statečně nesou, když pracují na takových zásadních otázkách, jako jsou „Jaký opravdu jsem“, „Jak mne mohou vidět jiní“. Důležité je říci si, kdy strategie vycházející z mé vlastní povahy používat a kdy doplnit nějaké, které nevycházejí z mé osobnosti, ale potřebuji je pouze jako dovednosti. To znamená, jsem‑li ranař a vím‑li, že se mi to vyplácí na příjmu na emergency, v dlouhodobé péči o pacienty musím sám sebe ztlumit a rozvinout schopnost udržet kontinuálně vztah s pacientem. Takže určitě to jde: něco z nás vychází a něco si dobereme, vlastně půjčíme.

Jak s tím ve své praxi pracujete?

Když děláme tréninky například na komunikaci, vždycky je na začátku nějaká mapa, kdy se pomocí testu zviditelní vzorce, jaký kdo je. Je to velmi hezké, protože mezi sestrami‑kolegyněmi pak padají věty jako: „No já tě úplně vidím, jak se zase …“ a následuje popis nějakého chování. Pak si říkáme, proč to dělám, jaké mám obavy a jak to můžu zkusit jinak. Musím použít veškerou svoji přesvědčivost a přimět sestry, aby alespoň na tréninku to opravdu jinak zkusily. Posléze zjistí, že odpověď okolí je pak také jiná.

Například?

Sestry se nerady představují jménem. Pamatuji si na jednu sestru z anesteziologie, která se po školení, na němž jsme tuto formu kontaktu cvičili, zkusila představit pacientce čekající na sále už jen na uspání. Co následovalo, jí vehnalo slzy do očí; paní se posadila a děkovala jí, protože najednou spolu mluvily dvě osoby, paní a paní, ne anonymní ženy pod bílými nemocničními hadry.

Zdroj: Medical Tribune
Autor: Pavel Taněv

Medical Tribune 14/2011

NEMOCNICE NA HOMOLCE ZÍSKALA CERTIFIKÁT KVALITY ČLK

2011-05-24T04:45:00.000-07:00

Česká lékařská komora již od roku 2009 nabízí ředitelům a zřizovatelům zdravotnických zařízení možnost získat certifikát kvality Nemocnice 21. století. Cílem je ocenit a propagovat ta zdravotnická zařízení, která splňují náročné požadavky na poskytování zdravotní péče "lege artis", tedy na úrovni medicíny 21. století.

Bez kvalifikovaného zdravotnického personálu není možno poskytovat kvalitní zdravotní péči, proto je dostatečné množství patřičně kvalifikovaných lékařů prvním kritériem pro udělení certifikátu. ČLK již dlouhou dobu se znepokojením sleduje prohlubující se nedostatek kvalifikovaných lékařů a zdravotních sester i kritickou personální situaci některých lůžkových zdravotnických zařízení. V současnosti bohužel komora nemůže občanům garantovat, že jsou ve všech zdravotnických zařízeních léčeni dostatečným počtem patřičně kvalifikovaných lékařů.
Kritéria pro udělení certifikátu jsou výsledkem odborné diskuse Vědecké rady a dalších orgánů ČLK. Komora podle nich bezplatně provádí kontroly personálního vybavení zdravotnických zařízení, která o to požádají.
Doposud byl certifikát kvality Nemocnice 21. století předán dvěma nemocnicím: Nemocnici Frýdek-Místek a nemocnici Písek. Třetí oceněnou nemocnicí se v dubnu 2011 stala Nemocnice na Homolce.
Gratulujeme!

Autor: Michal Sojka

Zdroj: Tempus Medicorum

"HÁDEJTE, KDO JSEM?" - klip o inzulinu, jaký tu ještě nebyl

2011-05-24T04:11:00.000-07:00

Dne 10. května 2011 proběhla na internetu premiéra divadelního klipu „Hádejte, kdo jsem?“, ve kterém účinkují přední herci Divadla Na zábradlí s Petrem Čtvrtníčkem v hlavní roli. Tento klip je určený všem diabetickým pacientům v ČR a lze ho shlédnout na http://www.rok1.cz/hadejte-kdo-jsem/

„Hádejte, kdo jsem?“ obsazený hereckými hvězdami Divadla Na zábradlí je jedinečný nejen svým zpracováním, ale i naléhavým sdělením, které obsahuje. Odkrývá předsudky a mylné představy
o cukrovce a léčbě inzulinem. Poukazuje na důležitost včasného nasazení inzulinu v léčbě diabetu.

Petr Čtvrtníček zde hraje budoucího partnera diabetičky Majdy, která ho přivádí domů, aby se seznámil s její rodinou. Režisérkou divadelního klipu je Slobodanka Radun, absolventka pražské FAMU, která dlouhodobě spolupracuje s Divadlem Na zábradlí.

Klip „Hádejte, kdo jsem?“ je součástí dlouhodobé vzdělávací kampaně, kterou Diabetická asociace České republiky (DAČR) realizuje v ČR směrem k pacientům i odborné veřejnosti. Klip vznikl ve spolupráci s Divadlem Na zábradlí a společností Optima Health.

Název zdroje: Optima Health a.s.

UNIKÁTNÍ FOTOGRAFICKÁ SOUTĚŽ ... aneb jak se žije diabetikům v Čechách

2011-04-21T01:55:00.000-07:00

Víte, že v České republice v současné době žije téměř 1 milión lidí s cukrovkou? Umíte si představit, jaké to je žít s cukrovkou? 20. dubna 2011 byla v ČR odstartována unikátní foto-grafická soutěž pro širokou veřejnost s názvem „Řekni cukr…a zmáčkni spoušť!“. Jejím cílem je ukázat a přiblížit život lidí s cukrovkou jiným způsobem než doposud. Soutěž je určena všem diabetickým pacientům v ČR, jejich rodinám, příbuzným, přátelům či známým. Zájemci se do soutěže mohou přihlašovat na webové stránce www.rok1.cz.

„Diabetes je závažné onemocnění, které provází pacienta po celý zbytek jeho života. Přináší mu řadu omezení a povinností, vyžaduje od něj zásadní změny v chování, stravování a životním stylu. Být diabetikem je těžké, přesto lze s cukrovkou žít aktivně, plnohodnotně a naplno. Podělte se s námi
o Vaše vidění této nemoci, o běžné i nevšední okamžiky, které přináší život s diabetem Vám nebo Vašim blízkým“, tak zní motto fotografické soutěže.

Načasování soutěže není náhodné, protože právě měsíc duben je spojen se „Světovým dnem monitoringu diabetu“. Monitoring, tedy pravidelné měření hladin krevního cukru, má klíčový význam pro úspěšnou léčbu diabetu. I tomuto tématu se jedna ze soutěžních kategorií věnuje.

Fotografická soutěž „Řekni cukr…a zmáčkni spoušť!“ je ojedinělá jak svým tématem, celkovým počtem lidí v ČR, kterých se „život s diabetem“ týká, tak i podporou ze strany renomovaných fotografů, partnerů a sponzorů. Soutěžní snímky bude hodnotit odborná porota (Goran Tačevski, fotoreportéři MF Dnes - Nguyen Phuong Thao a Michal Sváček, a další) i široká veřejnost, formou hlasování na webových stránkách www.rok.1.cz. Zajímavé ceny pro vítěze poskytly společnosti Nikon
a FotoŠkoda. Soutěži vyslovily podporu MF Dnes, Divadlo Na zábradlí a nakladatelství Triton.

Fotografická soutěž je součástí dlouhodobé vzdělávací kampaně, kterou Diabetická asociace České republiky (DAČR) realizuje v ČR směrem k pacientům i odborné veřejnosti. Soutěž připravila společnost Optima Health.

UNIKÁTNÍ FOTOGRAFICKÁ SOUTĚŽ ... aneb jak se žije diabetikům v Čechách

2011-04-21T01:50:00.000-07:00

Více informací o fotografické soutěži naleznete na http://www.rok1.cz/

NEMOCNICE ZAČÍNAJÍ TESTOVAT ON-LINE OBJEDNÁVÁNÍ PACIENTŮ

2011-04-11T04:27:00.000-07:00

Na odborné vyšetření bez čekání. Tak by měl fungovat elektronický objednávkový systém, který teď začaly testovat na některých odděleních nemocnice v Klatovech a Rokycanech. Pokud se novinka osvědčí, převezmou ji i další nemocnice zřizované Plzeňským krajem.

"V Klatovech bude systém využívat sonografie, osteologické a chirurgické pracoviště, v Rokycanech interní ambulance a ženská poradna. Do projektu je zapojena i privátní ambulance praktického lékaře pro dospělé v Klatovech," sdělila mluvčí krajského úřadu Petra Jarošová. Testovací provoz potrvá půl roku, v případě úspěchu jej kraj možná nabídne i praktickým lékařům v regionu.

Zkrátí se čekací doby

"Objednávání k lékařům přes internet ušetří čas pacientům a usnadní práci zdravotnickému personálu," konstatoval krajský radní pro zdravotnictví Václav Šimánek. "Mělo by výrazně odpadnout papírování i telefonování, zkrátí se čekací doby. Naším cílem je zvýšit dostupnost zdravotní péče a zkrátit čekací doby pacientů," dodal Šimánek.

Klient bude vědět, kdy a kam je objednán, popřípadně další podrobnosti o vyšetření. Lékař naopak získá kontaktní údaje na pacienta. Pokud by se zamluvené ošetření nemohlo z nepředvídatelných důvodů uskutečnit, bude na to zaregistrovaný člověk upozorněn pomocí SMS nebo e-mailem. Zkušebně systém funguje na adrese http://klekari.plzenskykraj. cz/.

"Do budoucna by si lidé v Plzeňském kraji při internetovém objednávání mohli sami vyhledat příslušné vyšetření a lékaře ve svém okolí," doplnila Jarošová. Objednávání přes web by mělo fungovat i uvnitř nemocnic. "Pacienta by zdravotníci odeslali na jednotlivá oddělení k vyšetřením podle volných míst v počítači," dodala Jarošová.

Autor: Ivan Blažek

Zdroj: Právo

ŽOFÍN ZAŽIL DEKORACI NEJLEPŠÍCH SESTER ROKU 2010

2011-03-09T04:48:00.000-08:00

Titul Sestra roku 2010 si 22. února z pražského Žofína odnesly tři vítězky finálového klání. V kategorii sestra v nemocniční a ambulantní péči zvítězila vrchní sestra kardiologického oddělení Pardubické nemocnice Jiřina Špelinová, v kategorii sestra v sociální péči všeobecná sestra Ludmila Kadlecová z luhačovického domova pro seniory a v kategorii sestra ve výzkumu a vzdělávání globální manažerka kvality pro dialyzační střediska Jitka Pancířová. Odborná porota udělila také čestné ocenění za celoživotní dílo v ošetřovatelství Anně Chrzové z pražské Všeobecné fakultní nemocnice. "Chápu titul jako ocenění práce všech zdravotních sester naší nemocnice, bez jejich spolupráce bych nemohla rozšiřovat a zavádět nové metody ošetřovatelství," poděkovala za vítězky Chrzová.

Veřejnost pak hlasováním na webu rozhodla o vítězce kategorie sestra mého srdce. Stala se jí vrchní sestra anesteziologicko-resuscitačního oddělení Nemocnice Znojmo Marie Čechová. Záštitu nad oceněním převzala stejně jako v minulých deseti ročnících Dagmar Havlová za Nadaci VIZE 97. "Nesmírně si sester vážím a všem vám děkuji," uzavřela oficiální uvítání Havlová.

Sestry jsou podle ministra zdravotnictví Leoše Hegera, jenž se slavnostního večera také zúčastnil, pilířem zdravotnictví a mají velký podíl na tom, jak za posledních dvacet let pokročilo. Heger počítá v reformě s růstem pravomocí sester, čímž stoupne i jejich finanční ocenění. Přidáno by měly dostat příští rok. Krokem ke zvýšení pravomocí sester je novela zákona, kterou schválila sněmovna počátkem února. Česká asociace sester navíc vyjednala s ministrem Hegerem, že se bude podílet na reformě zdravotnictví, spolupráce už začala. Uznání podle doc. Hegera patří sestrám především za profesionalitu a lidskost, poděkování však platí nejen oceněným, ale celému sesterskému stavu. "Sestry jsou samozřejmě pilířem zdravotnictví. Co se odehrálo v ošetřovatelské péči, která u nás byla v minulých dobách hodně zanedbaná, je úžasné. Sestry ji posunuly velmi dopředu a staraly se o humánní stránku věci, o komunikaci s pacientem a slušné chování, v řadě nemocnic proběhl úplně zázračný vývoj," uvedl ministr.

Zdroj: Medical Tribune

MEDICÍNA JAKO ZÁZRAK? KECY!

2011-03-09T04:43:00.000-08:00

S čerstvě diagnostikovaným onkologickým pacientem je třeba mluvit jako s boxerem v ringu, moc si toho nezapamatuje, říká radiační onkolog David Feltl.

Jste nejmladším šéfem onkologického centra v Česku. Je nízký věk v tomto směru výhoda, nebo spíše nevýhoda?

Nevím, s nikým se nesrovnávám. Pracoval jsem v Praze, když přišla nabídka šéfovat ostravské klinice, která byla tehdy v rozvalu. Příšerná věc, ale obrovská výzva. Řekli mi, že většina rozhodnutí bude na mně, že si to budu moci dělat, jak chci. A že si za dva roky řekneme, jak to jde.

A jak to jde?

Výborně. Teď to tady nevypadá špatně, ne? (Klinika je rekonstruovaná, pozn. red.) Barák jsem zdědil polorozpadlý ze sedmdesátých let, v zimě bývaly v některých pokojích závěje...

Dostanete se i k lékařské práci?

Dostanu, i když míň, než bych chtěl. Loni jsem měl jen tři hodiny týdně ambulanci, jinak jsem byl úředník a manažer. Ani mi to nechybělo, baví mě skoro všechno, do čeho se pustím. Teď tu máme můj vysněný kybernůž, takže ozařuju pacienty – a to mě zase baví.

Ležet pod tím svým vysněným CyberKnifem byste ale asi nechtěl.

No, když už jste se takhle zeptala... Kdybych si musel vybrat nějaký nádor, zvolil bych nízkorizikovou prostatu, kterou ozařujeme právě kybernožem.

Máte v nemocnici nějaký kodex, jak sdělovat diagnózu?

Nepsaný. Zdravotnictví je služba, stejně jako banka nebo pekárna. Dost trvalo, než tohle moje heslo vzali doktoři za své. Chci, aby klient byl spokojený, to on nám sem nese peníze – i když nepřímo, přes pojišťovnu.

Zní to až nemístně tržně, když uvážíme, že jde o zdraví.

Jistě, ale je to tak. Těžko mohu v našem oboru říct, že si přejeme, aby se k nám lidé rádi vraceli, ale každopádně chci, aby se sem nebáli jít, pokud jim něco bude. Takže naše zásada je chovat se k pacientům slušně. Mám nulovou toleranci, a pokud si někdo z pacientů stěžuje na chování personálu, následuje okamžitý trest.

Je to vždy spravedlivé? Vždyť nemocní lidé mohou být přecitlivělí, někdy až agresivní.

Taky že jsou. Ale to je běžná fáze vyrovnávání se s chorobou, že jsou negativističtí, zlí. Ale, sakra, živíme se tím, tak musíme zvládnout, když nám někdo vyhrožuje nebo nás uráží!

Probudí tahle nemoc i v beránčí povaze vlka?

Tak to není. Slušní lidé zůstávají v devadesáti devíti procentech slušnými lidmi i během nemoci.

Takže ještě jednou: jaká máte v nemocnici pravidla pro chování lékaře k pacientovi?

Mít dostatek času na první návštěvu, což se nám pak stokrát vrátí v průběhu léčby. Když mám napoprvé na pacienta alespoň hodinu, tak podruhé už stačí deset minut. Z mluveného slova si z úvodního setkání zapamatuje asi čtvrtinu; trenéři boxerů říkají, že v pauze mezi koly si boxer zapamatuje pouze jedinou informaci. Ne dvě nebo tři, jednu. Klíčové je pacienta nepřesytit, ale poskytnout mu základní informace a dát mu k nim leták, který si doma v klidu přečte. Příště se může doptat.

Platí teď pro komunikaci s pacientem jiné standardy než třeba v roce 1994, kdy jste začínal?

Rozhodně. Tehdy přišla za doktorem manželka nemocného a povídá: "Neříkejte to manželovi, on to neunese." To dnes není myslitelné. Pacient se dozví pravdu o diagnóze, a ptá-li se, pak i o prognóze. Pak si sám sepíše seznam lidí, kteří mají být také informováni. Občas se ale stane, že pacient neuvede nikoho, například jeden mladý kluk zakázal informovat o své rakovině i rodiče. Ti nám tu brečeli, že jim nechce nic říct, ale my jsme taky nemohli. Je to výsadní právo pacienta.

Do jaké míry může pacient spolurozhodovat o léčbě?

Hm... Formálně o všem. Všechny naše informované souhlasy s výkony mají uvedenou alternativu, pokud existuje.

A jak je to ve skutečnosti?

V onkologii je to těžké. Například u chemoterapie může být alternativou hormonální léčba, jenomže ta zdaleka není vhodná pro každého. Pacient řekne: "Chtěl bych radši to a to." A lékař: "Ve vašem případě to není možné, protože..." Takže pacientovi je částečně implikováno, že se může zeptat i na alternativu.

Ale jen tak, pro dobrý pocit.

Je to tak. Pacient je král, ale když činí rozhodnutí navzdory doporučení lékaře, může si ublížit. My máme know-how, pacient má poslední slovo, ale ne vždy si uvědomuje, že na sebe bere i riziko, že rozhodl špatně. Jsou diagnózy, třeba u karcinomu prostaty, které mají několik rovnocenných alternativ. Operace, ozařování, někdy jen sledování – u starších pacientů. U velmi pokročilých nádorů při progresích, kdy se ukáže, že nemoc není vyléčitelná, je jasná volba: pokračovat v léčbě, nebo nikoli. A je to tak půl na půl. Jedni řeknou: "Hlavně ať mě nic nebolí, ale nechte mě už bejt." Ti druzí chtějí pokračovat stůj co stůj.

Podle profesorky Jitky Abrahámové jsou nejhoršími pacienty lékařky, učitelky a novinářky. Jakou zkušenost máte vy?

Učitelka jednoznačně, i porodníci říkají, že učitelky na sále nejvíc křičí. A mezi chlapy je těžké pořízení hlavně s inženýry. Medicína je biologie, ne technika, takže mluvíme pouze o pravděpodobnosti, nikoli o jistotě. Inženýři, kteří jsou zvyklí pracovat s absolutně přesnými čísly, jsou zděšeni. Jenomže pacient může nakonec umřít na chřipku, můžeme ho léčbou poškodit – i to se může stát. Neexistují jisté záruky. A pak jsou zajímaví někteří hodně bohatí lidé.

Když zjistí, že zdraví si nekoupí?

Jo. Nabízejí peníze ne jako úplatek, ale ve smyslu: "Ať to stojí co stojí, ale ať jsem v pořádku." My jim říkáme: "Ale všechno zatím hradí pojišťovna, žádný zákrok navíc si u nás stejně nekoupíte." Chápu, že ten člověk si – snad poctivě – vydělal miliony a dal by všechno za to, aby byl zdravý. To mu ale slíbit nemůžu. Za svoje peníze může mít leda nadstandardní pokoj. Další problém je s přijímáním pravdy o tom, že léčba nepomáhá, že se blíží smrt. Mohou za to i lékaři sami a farmaceutický byznys, který implikuje lidem, že medicína umí zázraky. Když pak dojde na umírání, takhle zmasírovaný pacient si právem může říct: "Sakra, co to je za kecy, že medicína je tak mocná?"

Zasáhl vás v poslední době příběh některého z pacientů?

Od chvíle, co jsem táta, vnímám úplně jinak své vrstevníky, kteří mají taky děti a umírají na nádor. To fakt špatně snáším, promítám si do toho sebe. Měl jsem nedávno pacienta, třicet čtyři let, metastatický karcinom ledviny, strašný. Seděli jsme tady a povídali si o tom, velmi suše, realisticky, možná až drsně. Byly dvě odpoledne, on pak odešel. V půl čtvrté jedu pro svoje děti do školky a tam toho chlapa potkám, jak vyzvedává svoji tříletou holčičku. Za pár měsíců umřel a já jsem měl ten obrázek ze školky půl roku před očima.

Jaké báchorky týkající se rakoviny vám nejvíce vadí?

"Já nepůjdu na operaci, protože mého souseda otevřeli a za čtrnáct dní umřel." Něco takového jsem jen letos slyšel tolikrát! Nebo pacient odmítne chemoterapii, protože oslabuje organismus a ten se pak prý nemůže bránit nádoru. Nebo fantasmagorické konstrukce, které zavánějí konspiračními teoriemi, jak jsme my doktoři všichni skrz naskrz zkorumpovaní farmaceutickým průmyslem.

Fungují naopak některé babské rady?

Jasně. Ozařovanou kůži mazat vepřovým sádlem, nesoleným. To funguje krásně, hojí se. Nebo měsíčková mast, taky bezvadná věc na poškozenou kůži.

Jaký je podle vás podíl genetiky a životního stylu na vzniku rakoviny?

Genetika se trochu přeceňuje. Je blbost kouřit a chlastat a říkat si přitom, že o rakovině plic nebo jater stejně rozhoduje genetika. Na druhou stranu, číst všechny poučky a články a chovat se podle nich, tak skončíte v blázinci.

Myslíte zvěsti typu "v USA vědci dokázali, že 30 deka hrášku denně snižuje riziko rakoviny"?

Přesně tak. Mám pacienta, který trpí kancerofobií (panický strach z rakoviny, pozn.red.) a chodí ke mně na preventivní prohlídky. Tak ho vždycky vyšetřím, každý rok chodí na kolonoskopii, což je zbytečně často. A ten jí třeba jeden stroužek česneku denně, skleničku červeného vína denně, řídí se zkrátka těmi radami.

Existuje nějaký obecný recept, co se týče životního stylu?

Nekouřit, sportovat, nebýt tlustý a chodit na prevence. Tak můžete srazit riziko až na polovinu. Ta druhá půlka je napsaná někde nahoře.

Autor: Lenka Nejezchlebová

Zdroj: Týden

SESTŘIČKY NA OLOMOUCKU VÍ, JAK SI PORADIT S AGRESIVNÍMI PACIENTY

2011-02-18T02:59:00.000-08:00

Olomouc - Nemocniční ustrojení vyměnila šestice zdravotních sester psychiatrické léčebny ve Šternberku za tepláky a trička.

Dvě hodiny se potily v tělocvičně olomoucké městské policie, kde je policejní instruktoři, kteří běžně trénují strážníky, učili, jak čelit nemocnému útočníkovi a jak správně uchopit agresivního pacienta, když odmítá zklidňující lék.

„Učíme je sebeobraně. Protože jde o sestřičky z dětského oddělení, kde jsou pacienti od 6 do 18 let, musíme výcvik uzpůsobit na dětského pacienta. Probrali jsme situace a nyní cvičíme, jak je fyzicky řešit. Musejí si to několikrát vyzkoušet, aby věděly, jak správně zareagovat,“ vysvětloval strážník a instruktor sebeobrany Petr Novotný.

Trénink na boxovacím pytli

Trenéři pro názornost situací, se kterými se ženy v léčebně setkaly nebo se setkat mohou, využívali boxovací pytel a další pomůcky.

„Je třeba, aby věděly, jak správně chytit za ruku, za oděv, jak útočníka odstrčit, jak se bránit, když je shodí na zem. Jak píchnout injekci, když agresivní pacient nechce spolupracovat. A přitom stále myslet na to, že jde o dítě, tedy agresora pokud možno nezranit,“ uvedl Novotný.

Sestřičky se během dvou hodin v tělocvičně pořádně zapotily. „Pomohlo nám to. Nestačí jen poslouchat nebo se dívat. Je třeba vyzkoušet si na vlastní kůži, jak v takové situaci zareagovat, jak správně vzít za ruku, která chce udeřit. Chránit se a přitom neublížit. Daly jsme si do těla, ale všem se to líbilo. Zítra pokračujeme,“ řekla vrchní sestra Oldřiška Motáňová.

Výcvik by měl být běžný

Policejní instruktoři netradiční „svěřence“ pochválili. „Nestydí se, jdou do toho s chutí. Překvapily nás. Chtějí se něco naučit a těší nás, že můžeme sestřičkám pomoci,“ komentoval Novotný nasazení žen pomalu dvou generací.

Podle primářky dětského oddělení psychiatrické léčebny ve Šternberku Evy Rozsívalové by zdravotníci na psychiatrii měli běžně zvládat základy sebeobrany.

„Taková dovednost by měla být běžná, proto by zaměstnanci měli čas od času projít podobnými kurzy. Proto jsme využili nabídky, kterou jsme dostali od městské policie,“ sdělila. „Na některých pracovištích, například na příjmu, se zaměstnanci občas dostanou do situace, kdy je potřeba reagovat na akutní neklid pacienta,“ dodala Rozsívalová.

Olomouc - Nemocniční ustrojení vyměnila šestice zdravotních sester psychiatrické léčebny ve Šternberku za tepláky a trička.

Trénink na boxovacím pytli

Trenéři pro názornost situací, se kterými se ženy v léčebně setkaly nebo se setkat mohou, využívali boxovací pytel a další pomůcky.

Výcvik by měl být běžný

Podle primářky dětského oddělení psychiatrické léčebny ve Šternberku Evy Rozsívalové by zdravotníci na psychiatrii měli běžně zvládat základy sebeobrany.

Autor: DANIELA TAUBEROVÁ

Zdroj: Benešovský deník

Publikováno| Pražský deník; Česká republika; 14

Publikováno| Boleslavský deník; Česká republika; 14

Publikováno| Benešovský deník; Česká republika; 14

Publikováno| Kladenský deník; Česká republika; 14

Publikováno| Berounský deník; Česká republika; 14

Publikováno| Kolínský deník; Česká republika; 14

Publikováno| Kutnohorský deník; Česká republika; 14

Publikováno| Mělnický deník; Česká republika; 14

Publikováno| Nymburský deník; Česká republika; 14

Publikováno| Příbramský deník; Česká republika; 14

Publikováno| Rakovnický deník; Česká republika; 14

KOMUNIKACE SE ZDRAVOTNICKÝM PERSONÁLEM

2011-02-18T02:55:00.000-08:00

Pacientem se může stát každý člověk, zdravotníky nevyjímaje. Sestra se tak může dostat do pozice pacienta nebo rodiče nemocného dítěte. S ohledem na tento fakt by se při své práci měla chovat a komunikovat s pacienty a jejich příbuznými tak, jak by si přála, aby bylo komunikováno s ní.

Vystudovala jsem obor všeobecná sestra, ale momentálně toto povolání nevykonávám, protože jsem na mateřské dovolené a pečuji o těžce nemocného sedmiletého syna. Právě díky profesi sestry a synově polymorbiditě jsem poznala nemocniční prostředí z obou stran, a to jak ze strany zdravotníka a zaměstnance nemocnice, tak i z té opačné strany, které se většina z nás hrozí, a to ze strany pacienta, respektive v mém případě ze strany zákonného zástupce malého pacienta.

Můj, dnes již sedmiletý syn trpí řadou nemocí. Má diabetes mellitus 1. typu, celiakii, chronický aktivní zánět jater, hypotyreózu a myopatii. Tyto nemoci jsou součástí autoimunitního polyglandulárního syndromu, kdy se synova autoimunita namířila proti němu samotnému a ničí mu orgány. Dočetla jsem se, že touto nemocí trpí pět lidí z milionu a jsou to převážně ženy středního věku. V současné době je syn na imunosupresivní léčbě, která mu potlačuje imunitní reakce, snižuje celkovou imunitu a jejím nežádoucím účinkem je útlum krvetvorby v kostní dřeni týkající se snížení počtu bílých krvinek.

Od jeho necelých tří let jsme spolu strávili mnoho času hospitalizacemi v nemocnici v Kadani, Ústí nad Labem a ve FN v Motole. Řadu více či méně invazivních vyšetření jsme absolvovali v nemocnicích v Mostě, Teplicích a Chomutově. Opakované hospitalizace a vyšetření zanechají stopy na dětské duši, ale já bych se v tomto příspěvku chtěla zabývat spíše komunikací mezi zdravotnickým personálem a mnou jakožto rodičem.

První hospitalizace

První hospitalizace proběhla na dětském oddělení kadaňské nemocnice, kde jsme byli z důvodu manifestace diabetu a strávili tam téměř pět týdnů. První dva dny strávil syn na JIP, kde jsem s ním pochopitelně nemohla být hospitalizovaná, ale umožnili mi být u syna celý den. Z prvních dnů si moc podrobností nepamatuji, byl to obrovský šok a já si v tu chvíli nedokázala představit, co vše nás čeká. Myslela jsem si, že jako zdravotník mám o diabetu dostatečné množství vědomostí, proto mě velmi překvapilo zjištění, že tomu tak vlastně není. Většina sester, která nemá diabetika ve svém blízkém okolí nebo nepracuje například v dia ambulanci, zná přibližně desetinu toho, co tato nemoc skutečně obnáší.

V prvních dnech hospitalizace pro mě byla důležitá zejména komunikace mezi mnou a zdravotnickým personálem. Nejhorší byly chvíle, kdy jsem po synově usnutí musela z JIP odejít domů a jeho tam nechat. I když jsem věděla, že je o něj dobře postaráno, bála jsem se, že se mu v noci něco stane. A právě tehdy sehrála důležitou roli komunikace mezi mnou a sestrou na noční službě. Ujistila mě, že o syna bude postaráno, v případě problémů mě bude kontaktovat. Já jsem zároveň měla možnost kdykoli se telefonicky informovat o synově stavu, což bylo pro mě v té době velmi uklidňující.

Po přeložení na standardní oddělení jsem mohla se synem trávit celých 24 hodin, což není úplně běžné, jak jsem později zjistila při hospitalizaci v jiné nemocnici. Také komunikace mezi mnou, lékaři a sestrami byla na vysoké úrovni. Primářka zdejšího oddělení se mnou osobně několikrát probírala aspekty diabetu u takto malého dítěte. Věnovala se nám také dietní sestra, ptala se, jaká má syn rád jídla, a snažila se diabetický jídelníček co nejvíce přizpůsobit jeho chuťovým buňkám.

Jedinou nepříjemnou věcí, která se mi v této době stala, byla rozporuplnost rad jednotlivých lékařů, což mě velmi mátlo. Asi největším omylem bylo ujištění jedné lékařky, že syn, jakožto diabetik, může bez omezení pít stoprocentní džus, protože je to jen ovoce, a to glykemii nezvyšuje. Druhý den jsem se ale od jiné lékařky dozvěděla, že je to naprostý nesmysl, protože džus obsahuje velké množství sacharidů. Proto jej nyní synovi podávám pouze při hypoglykemii.

Pokud bych měla celkově zhodnotit náš měsíční pobyt na dětském oddělení zejména z hlediska komunikace, dostal by zdravotnický personál jedničku. Ačkoli se synův zdravotní stav při pobytu v nemocnici zkomplikoval prudkým nárůstem jaterních enzymů, lékaři mi dokázali téměř vždy poskytnout vysvětlení a uklidnění.

Druhá hospitalizace

Po několika málo měsících jsme nastoupili na týdenní hospitalizaci do krajské nemocnice v Ústí nad Labem kvůli nasazení inzulinové pumpy. Ošetřujícího lékaře jsem viděla pouze při vstupní prohlídce, která trvala asi deset minut. Sestry na dětském oddělení pro mě, jako doprovod, neuměly vypsat neschopenku a tvrdily mi, že to po nich nikdo nikdy nechtěl. Takže jsem se synem pobíhala po nemocnici a hledala někoho kompetentního, kdo by mi mohl neschopenku vypsat. Zdravotníci se mnou nekonzultovali synovy glykemie, nikdo mi neposkytoval žádné informace a pro mě to byl tehdy šok. Jediný, kdo se mi věnoval, byla edukační sestra, která mi podávala informace o inzulinových pumpách. Navštěvovala jsem ji vždy po obědě, když syn usnul.

Když jsme po týdnu z nemocnice odcházeli, neměla jsem chuť sestry ani pozdravit.

Další hospitalizace, tentokrát bez maminky

O několik měsíců později začal mít syn opět zdravotní problémy, v krvi se objevily protilátky na celiakii, a tak jsme opět jeli do ústecké nemocnice, tentokrát na dvoudenní hospitalizaci, v průběhu které lékaři synovi provedli enterobiopsie. Po první hospitalizaci v této nemocnici jsem se připravila na nejhorší, ale skutečnost předčila má očekávání. Sestra mě po laxním pozdravu vedla do výtahu a ještě v přízemí mi oznámila, že „tamhle“ budu spát, a ukazovala přitom na nějaké dveře. Zatím ještě v klidu jsem se zeptala, zda mají na oddělení natolik plno, že nemůžu zůstat se synem i přes noc, a ona opáčila, že volných pokojů mají dost, ale je zvykem, že maminky na noc odcházejí spát jinam. Ani mé sdělení, že jsem při předchozí hospitalizaci byla se synem přímo v pokoji, nemělo žádný vliv a trvala na svém, že maminky nocují jinde. Trpělivě jsem pak i dalším sestrám vysvětlovala, že se syn v noci často budí a že jej nechci nechat samotného v pokoji, protože jsou mu tři roky, mohl by se v noci vzbudit a jít mě hledat. Kdyby mě nemohl najít, hrozí, že by začal plakat nebo se vztekat. Z celé naší komunikace jsem měla pocit, že jde spíše o prosazení moci. Nakonec jsem si pobyt se synem přece jen vybojovala. Ošetřujícího lékaře jsem za dobu hospitalizace viděla třikrát, vždy na pět minut. Na mé otázky odpovídal neurčitě a tím způsobem, že odcházel a já na něho téměř volala. Svou verbální i neverbální komunikací mi dával jasně najevo, že už se se mnou dál nehodlá bavit.

Dodnes mám na ústeckou nemocnici hrozné vzpomínky a mám pocit, že dětské oddělení je ostudou celé nemocnice. Určitě mají lepší vybavení, jsou zkušenější a léčí vážnější choroby než v menších nemocnicích, ale po stránce lidské pro mě tato nemocnice naprosto selhala. Později jsem zjistila, že oba naši ošetřující lékaři z první i druhé hospitalizace jsou špičky ve svém oboru. Oba vydávají publikace, píšou o nemocech, které léčí, ale jejich práce se už jaksi odlidštila. Pro tamější sestry omluvu nemám žádnou, spíše bych jim doporučila nějaké školení o komunikaci. Přemýšlela jsem o sobě, zda nejsem na lékaře a sestry příliš náročná, jestli jsem toho po nich nechtěla moc, ale nakonec jsem byla ujištěna i jinými rodiči, že komunikace na tomto oddělení opravdu skřípe.

Péče lékařů versus péče sester

Naše další hospitalizace následovala po roce a tentokrát se už naštěstí nekonala v Ústí, ale v motolské nemocnici. A zde jsem zjistila, nakolik se může odlišovat úroveň komunikace lékařů a sester s pacientem. Každý lékař, který nás vyšetřoval, a bylo jich nejméně deset, mi nejdříve podal ruku a představil se. Poté srozumitelně vysvětlil, co a proč bude vyšetřovat, a nakonec se zeptal, mám-li nějaké otázky. Přístupem lékařů v tamější nemocnici jsem byla velmi mile překvapena. V motolské nemocnici jsme absolvovali vyšetření štítné žlázy, neurologické vyšetření, ECHO, několik ultrazvuků a také biopsii jater a svalu. Velkým překvapením pro mě byla rychlost a četnost, s jakými se tato vyšetření prováděla, nikde jsme zdlouhavě nečekali na vyšetření a lékaři neměli strach provádět i finančně náročnější vyšetření. V té době jsem totiž na každém kroku slyšela o překračování limitů a o finančních postizích, ale naše ošetřující lékařka se na tyto skutečnosti naštěstí neohlížela. Jen díky tomu byl syn během několika málo dnů komplexně vyšetřen na jednom místě.

S přístupem lékařů jsem byla maximálně spokojená, což ale bohužel nemohu říct o chování sester. Ačkoli jsme nebyli ohledně diabetu žádnými nováčky, sestry k nám přistupovaly jako k začátečníkům, nutily mě aplikovat inzulin na jiná místa, než na jaké si syn zvykl, a zcela nám změnily diabetický režim. Nikdo se mě nezeptal, jaké potraviny syn jí, takže dostával stravu podle jejich uvážení. Když jsem se mu jídlo, které nemá rád, snažila nahradit jiným jídlem v rámci stejného počtu výměnných jednotek, dostala jsem od sester vynadáno, co si to dovoluji. Z těchto důvodů byl syn mnohem více ve stresu a téměř odmítal jíst. Troufám si říci, že to bylo zejména kvůli některým sestrám, které vzhledem ke své dlouholeté praxi na metabolickém oddělení nabyly dojmu, že o diabetu vědí absolutně vše. O nějaké přínosné komunikaci zde nemohla být ani řeč.

Menší nemocnice vyhrává nad velkou

Naše poslední hospitalizace se odehrála v kadaňské nemocnici o letních prázdninách, když bylo synovi sedm let. Opět jsem byla příjemně překvapena přístupem lékařů i sester a jejich komunikací se mnou. Nejenže jsme nemuseli měnit synův diabetický režim, ale zdravotnický personál se maximálně snažil vyjít vstříc našim požadavkům souvisejícím s diabetem a zejména ohledně diety, protože syn trpí značným nechutenstvím a většinu jídel odmítá. Protože se naše hospitalizace netýkala diabetu, ale výpotku v kyčlích, nechali aplikaci inzulinu na mně s tím, že já jako matka s několikaletou zkušeností s diabetem vím, co dělám.

Co se týče našich zkušeností s hospitalizacemi a komunikací mezi mnou a zdravotnickým personálem, jednoznačně u mne vede menší kadaňská nemocnice než velký anonymní komplex. Podle mého názoru jsou ve velkých nemocnicích velmi kvalitní lékaři, ale s kvalitou sester je to výrazně horší. Myslím si, že z důvodu nedostatku sester přijmou jakoukoli sestru, a ta si pak může být téměř jistá, že ji právě kvůli nedostatku personálu nevyhodí. Proč by se pak taková sestra měla učit vhodné komunikaci, když jí vlastně o nic nejde. Samozřejmě takové nejsou všechny, vždy záleží na člověku.

S lékaři jsme se nesetkávali jen při hospitalizacích, ale také při různých vyšetřeních a naše zkušenosti s komunikací se prakticky nelišily. Setkala jsem se s různými přístupy, někde byla komunikace na vysoké úrovni a někde to, mírně řečeno, skřípalo. Vrchol nevhodné komunikace jsem však zažila při návštěvě ortopedické ambulance. Lékař mi po vyšetření oznámil, že syn má čéšky opotřebované podobně jako padesátiletý chlap, ale že je to vlastně jedno, protože s diagnózou myopatie bude stejně v osmnácti letech na vozíku. S takovou formou komunikace jsem se dlouho nemohla smířit a nezapomněla jsem dodnes.

Závěr

Jako matka malého pacienta jsem na lékaře a sestry pohlížela jako na profesionály, kteří vědí, co dělají, věřila jsem jim a byla jsem velmi vděčná za každé povzbuzení a podporu, které se mi od nich dostalo. Pokud jsem se setkala s opakem, celou hospitalizaci jsem snášela mnohem hůře. Samo o sobě je náročné, bojuje-li rodič s chorobami vlastního dítěte, a když musí ještě k tomu bojovat se sestrou, která se neumí chovat a zřejmě nikdy neslyšela o vhodné komunikaci, může se situace stát nezvládnutelnou. Pro zdravotnický personál jistě není jednoduché pečovat o nemocné dítě a zároveň být pod drobnohledem mnohdy nervózního a vystrašeného rodiče.

Autor: Lucie Podběhlá

Zdroj: Sestra

Rubrika / pořad: Info - komunikace

SMS: VÁŠ PŘÍBUZNÝ ZEMŘEL

2011-02-18T02:51:00.000-08:00

Hovorům o smrti se lékaři vyhýbají, jak jen můžou. Když vám umře někdo blízký, dozvíte se to esemeskou nebo po telefonu. Je to rychlé, neosobní a právně nepostižitelné.

Nemocnice v Břeclavi ještě nedávno rozesílala pozůstalým stručnou esemesku: "Váš příbuzný zemřel." Čtyři roky tento systém fungoval bez povšimnutí a podle nemocnice dobře. Lékaři prý nestíhají, a proto nemají na rozhovor s pozůstalými čas. Na konci loňského roku ale na neetické chování nemocnice upozornila žena, která se o smrti svého dědečka dozvěděla na Štědrý den právě esemeskou. Po incidentu došlo k změně. O smrti blízkého se pozůstalí dozvídají telefonicky od sloužícího lékaře. Ale je to změna k lepšímu?

Z bláta do louže

Břeclavská nemocnice ale není v úmrtních sms zprávách sama. Stejná praxe panuje i v mnoha dalších zdravotnických zařízeních. Slova účasti a soustrasti nahradila písmenka na displeji. Je to rychlé, spolehlivé, neosobní, ale právně nepostižitelné.

Esemesky nahradily dříve používané telegramy. Jediný kontakt, který zdravotníci na rodinu mají, je právě mobilní telefon. Jenže i "lidštější" přístup v podobě telefonátu má k etickému chování hodně daleko.

"V žádném případě nesmí být zpráva o úmrtí sdělována telefonicky. Je to velmi neetické a naprosto neprofesionální," je přesvědčená psycholožka Laura Janáčková, vedoucí oddělení somatopsychiky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. "Představte si starou paní, která se o smrti manžela, se kterým strávila celý svůj život, dozví mobilem. Může reagovat nepředvídatelně a její vlastní zdravotní stav se pravděpodobně výrazně zhorší," upozorňuje psycholožka. Podle ní drtivá většina lékařů komunikaci s pacienty a jejich blízkými v náročných chvílích nezvládá a snaží se jí vyhnout, jak jen může. Na vině je často obava lékařů z vlastní smrti, a tak toto téma jednoduše vytěsní ze svého života.

Umřel v půl šesté?

Jenže ani při osobních setkáních s pacienty a jejich blízkými na tom čeští lékaři nejsou o moc lépe. Přitom se většina stížností na jejich práci netýká medicíny, ale právě špatné komunikace. Vzácné bohužel nejsou ani případy, kdy zprávu o úmrtí pacienta sděluje pozůstalým sestra, a když se jde rodina zeptat na bližší informace lékaře, dozví se jiný čas nebo odlišné okolnosti úmrtí.

"Přirozeně tak roste nedůvěra k lékařům, ale i celé nemocnici. Příbuzní si kladou otázky, zda jejich babička nebo dědeček neleželi hodinu bez pomoci, když se nedozvědí ani správnou hodinu smrti," popisuje psycholožka. Dalším častým nešvarem je, že lékaři oznamují smrt ve spěchu na chodbě a rychle od příbuzných utíkají pryč. Jen málokdy navíc s pozůstalými mluví lékař, který se o zemřelého staral. Často je to prostě ten, kdo má službu, i když o zesnulém nic neví.

Všechno jde naučit

Výuka sdělování špatné zprávy se na české lékařské fakulty dostala teprve nedávno. Ještě před několika lety byli mladí lékaři doslova vhozeni do praxe, aniž by věděli, jak s pacienty a jejich blízkými mluvit. Dnes se medici s problematikou seznamují teoreticky v seminářích a také prakticky, kdy si zkoušejí roli lékaře oznamujícího úmrtí pacienta jeho blízkým. Vše se natáčí na video a studenti záznam později komentují. "Tuto výuku považuji za velmi důležitou, protože se v nedávných průzkumech ukázalo, že se devadesát procent mladých lékařů cítí nepřipraveno komunikovat s nevyléčitelným pacientem a jeho rodinou," vysvětluje Marek Orko Vácha, přednosta Ústavu etiky Univerzity Karlovy. Podle něj existují jasná pravidla, kterými by se lékaři měli řídit, když sdělují nepříznivou diagnózu pacientovi, nebo jeho úmrtí rodině. "V ideálním případě by se to mělo dít v klidné místnosti, kde nikdo neruší a je prostor pro dotazy," popisuje odborník na etiku. Nikdy by se nemocný neměl dozvědět nepříznivé informace o svém zdravotním stavu od sestry nebo člena rodiny, vždy by s ním měl mluvit lékař. "Ukázalo se, že pro pacienta je důležité vědomí, že je s ním lékař v dobrých i špatných chvílích a on není sám," dodává Marek Orko Vácha.

(Ludmila Hamplová)

Dalším častým nešvarem je, že lékaři oznamují smrt ve spěchu na chodbě a rychle od příbuzných utíkají pryč.

Nechci umírat sám

Většina lidí umírá o samotě v nemocnicích nebo léčebnách. Přitom by si přáli, aby s nimi v posledních chvílích byl někdo blízký. "Zkušení hospicoví lékaři i sestry poznají zhruba den nebo dva před úmrtím, že pacientova svíčka života dohořívá, a informují rodinu," popisuje Robert Huneš, ředitel Hospice sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích. Rodina tak má možnost být s umírajícím během posledních hodin či dní. Na každém pokoji je navíc přistýlka, a tak umírající nemusí být sám ani v noci. "Mají čas se rozloučit, odpustit si a říct si třeba to, co celý život odkládali. To jsou chvíle, kdy je naplněn ideál hospicové péče. Tedy aby člověk umíral bez tělesné, duševní i duchovní bolesti a s vděčností za život, který mu byl dán," dodává.

Autor: Ludmila Hamplová

Zdroj: Instinkt

Rubrika: Zdraví

„NEUMÍ MLUVIT S PACIENTY, NATOŽ S JEJICH RODINOU“

2011-01-24T01:41:00.000-08:00

Čeští lékaři často neumí správně komunikovat se svými pacienty, natož s jejich příbuznými. Podle docentky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity se není čemu divit. Nikdo je totiž umění komunikace nenaučí ani na škole. V běžném studiu medicíny je totiž toto téma pouze součástí předmětu psychologie.

O etice ve zdravotnictví a komunikaci lékařů s pacienty i příbuznými napsala řadu publikací. Kniha s názvem Praktická komunikace v medicíně vyšla před třemi lety. Vloni natočila na stejné téma i dokument, který využijí vysoké školy.

„Studenty pořádně nikdo neučí, jak se mají k pacientům a jejich příbuzným chovat. Je to velký problém českého zdravotnictví,“ říká docentka Lékařské fakulty Masarykovy univerzity Věra Linhartová.

* Jak citlivá je otázka informování příbuzných o smrti pacienta?

Z psychologického hlediska se jedná o špatnou zprávu a tu lidé nemusejí dobře snášet. Každý na to reaguje jinak. Pokud někomu to sdělení jen posílám, nemám nikdy jistotu, jak právě reaguje, zda se mu třeba neudělalo špatně.

* Jakou formu byste tedy doporučila lékařům vy?

Úplně ideální by to bylo říci z očí do očí a měl by to sdělovat lékař, ne třeba sestra. A i taková komunikace má svá pravidla. Nemělo by to být třeba na schodech či na chodbě, lékař by si měl příbuzné někam pozvat a několika úvodními větami je na špatnou zprávu připravit.

* Takže by nemocnice neměla zprávu o úmrtí posílat ani sdělovat telefonem?

Ano, správně by měl lékař lidem jen dát vědět, že pro ně má závažné sdělení a pozvat je do nemocnice. Zavolat někomu a vybafnout na něj, že mu umřel dědeček, manžel nebo dítě, to není citlivé.

* Jak se díváte na praxi břeclavské nemocnice, která zasílá příbuzným zesnulých pacientů esemesku podle jednotné šablony?

Dřív se posílaly i telegramy, to je fakt. Ale je to neetické. Na druhou stranu, nemocnice moc neví, jak to mají dělat.

„Dřív se posílaly o úmrtí pacientů telegramy. Nemocnice stále moc neví, jak to dělat.“ Věra Linhartová, docentka LF MU

* Jakou formu byste jim tedy doporučila?

Správně by na příjmu neměl příbuzný pacienta jen dávat své číslo, ale souhlasit i se způsobem, jak bude informován o vývoji léčby, případně o smrti blízkého. Takhle se vyhnou možným stížnostem příbuzných.

* Přednášíte komunikaci ve zdravotnictví na Masarykově univerzitě. Můžete posoudit, nakolik budoucí lékaře české školy na komunikaci s pacienty i příbuznými připravují?

Celá otázka komunikace ve zdravotnictví je velký problém. Studenti u nás nejsou ke správné komunikaci s pacienty ani příbuznými vedeni. V základním studiu mají komunikaci jen jako součást psychologie, a tam je toho moc naučit nestačí. Jen pár z nich pak uslyší víc přednášek v postgraduálním studiu.

* Jste pro rozšíření výuky komunikace na lékařských fakultách?

Mělo by to být hned od začátku studia. Je to velmi náročná dovednost. Člověk musí při komunikaci překonat sám sebe. Musí se naučit empatii a to chce čas.

* Divíte se studentce, která si na postup břeclavské nemocnice stěžuje?

Každý, komu lékaři nedokáží smysluplně popsat například, jak jeho příbuzný umřel, má právo si stěžovat. Vždyť právě na poslední okamžiky života se příbuzní nejvíc ptají. A personál nemocnice by se na odpovědi měl domluvit a citlivě ji předat.

* Jak byste chtěla komunikaci v českých nemocnicích zlepšit?

Chce to systémové změny. Všichni zdravotníci si musí uvědomit, jak je komunikace důležitá. Když na někoho nepříjemnou zprávu vybafneme, může dojít k makrogennímu poškození. Komunikace se musí systémově zařadit do výuky na lékařských fakultách.

Regionální mutace| Mladá fronta DNES – Brno

autor: Michal Horák

EMOCE V MEDICÍNĚ

2010-12-21T02:04:00.000-08:00

Ve dnech 25.–27. listopadu proběhl v karlovarském Grandhotelu Pupp v pořadí třetí mezioborový kongres České lékařské akademie (ČLA). Interdisciplinarita této akce přinesla nejen mnoho zajímavých podnětů, ale i zcela praktických rad.

Stejně jako v předchozích letech byl kongres ČLA pořádán ve spolupráci se Sdružením praktických lékařů ČR a Psychiatrickým centrem Praha. Pro účastníky této třídenní akce byl připraven program ve spolupráci s předními českými odborníky z oblasti psychiatrie, neurologie, chirurgie, diabetologie, onkologie, interní medicíny, ale i psychologie, geriatrie a také jiných oblastí, které přesahují běžný rámec klinické péče a zasahují i do duchovní oblasti lidské existence.

Lékař a pacient – partnerství, nebo paternalismus?

Jedním z často se vyskytujících témat kongresu bylo i hledání optimálního vztahu mezi zdravotníky a pacienty. Za příklad dvou rozdílných postojů, které ale mohou vést ke stejnému cíli, tedy úspěšné léčbě nemocného, lze považovat například sdělení prof. MUDr. Pavla Pafka, DrSc., který v chirurgické praxi preferoval spíše postoj paternalistický, a diabetologa prof. MUDr.

Milana Kvapila, CSc., jenž hovořil o přístupu převážně partnerském.

Pavel Pafko: Na operačním sále nelze diskutovat Podle profesora Pafka je celkem přirozené, že v jeho oboru obecně převažují negativních emoce. Na operaci se těší jen malá část nemocných – vlastně pouze ti, kteří ji považují například za vysvobození od krutých bolestí.

Při dotazníkové akci, která proběhla mezi pacienty na JIP, také pouze tři z dvaceti dotázaných odpověděli, že ve své situaci upřednostňují partnerský vztah. Ten ve skutečnosti v tomto oboru ani není reálný, protože chirurg musí často v průběhu operace změnit rozhodnutí a těžko může pacienta budit a konzultovat s ním jeho stav. Rovněž představa nerozhodného lékaře stojícího nad chirurgickým lůžkem, který s operovaným probírá různé alternativy postupů, by podle prof. Pafka patrně žádného pacienta příliš nenadchla.

Autor sdělení rozdělil chirurgy podle jejich emočních profilů do tří základních skupin – tu první tvoří egocentričtí jedinci, agresivní lidé, kteří se chtějí zviditelnit, do druhé zařadil ty, kteří sice navenek operují klidně, ale ve skutečnosti jsou plni emocí, ke svému výkonu se stále vracejí a zvažují, zda operaci provedli dobře. Konečně ve třetí skupině jsou ti, kteří operují klidně, s minimálními emocemi. Těch je podle Pavla Pafka nejméně. Obecně by podle něj mělo v průběhu chirurgické praxe emocí ubývat. Zpočátku například rozhoduje i to, zda první operaci provádí mladý lékař sám, nebo v přítomnosti zkušeného kolegy – pokud bude samostatně operovat kýlu v jizvě, jeho pulsová frekvence bude výrazně vyšší než u toho, kdo sice bude postaven před mnohem složitější operaci plic, ale pod dohledem zkušenějšího kolegy na druhé straně stolu...

Milan Kvapil: Diabetik musí být veden a podpořen Profesor Kvapil ve svém vystoupení naopak zdůraznil nezbytnost pozitivních emocí pro docílení kvalitního života diabetika. Stále se zdokonalující farmakologické záchranné postupy ztrácejí na významu, pokud se s nimi chronicky nemocný člověk nenaučí správně zacházet a ztratí se v labyrintu dávkování a různých režimových opatření. Edukace pacientů je tedy podle autora sdělení v tomto oboru zcela základní podmínkou. V 70. letech byla situace "jednoduchá", vládl zde autoritativní přístup, kdy lékař nutil pacienta, aby poslouchal jeho příkazy. Každý pacient má ovšem spíše tendenci stavět se příkazům na odpor. Postupně proto došlo k vývoji a dnes je edukace pojímána jako proces vzájemné spolupráce. "Základem dobré compliance je motivace pacientů a z prací, založených na evidence based medicine vyplývá, že pozitivní motivací lze vždy docílit více. Na galejích se galejníci běžně poháněli bičem, ale v případě skutečné nouze bič nestačil a každý dostával chléb namočený do vína. Takže tyto manažerské pravdy jsou známy mnohem déle, než si dovedeme představit," uvedl v této souvislosti Milan Kvapil.

Poté podrobněji rozvedl principy správně vedené edukace, které jsou podle něj v zásadě shodné s těmi, které propagoval již Jan Amos Komenský. Pokud náš mozek pracuje s emocemi tak, jak je nastaven, asi je nikdo nevyvrátí. Při edukaci je pak klíčové, že to, co je svázáno s pozitivní emocí, si lépe pamatuje každý pacient, ale i lékař a sestra. Jako příklad autor uvedl historku, kdy se pacient zaměřil na modré oči své edukátorky, které si poté při "přehrávání" svého školení vždy vybavil jako pozitivní doprovod... Prvním principem edukace je jednoduchost, tedy používání srozumitelného jazyka oproštěného od přehršle odborných výrazů. Často se lékař či jiný edukátor dopouští v běžné komunikaci s pacienty chyb, kdy místo dialogu vede monolog nebo nerespektuje signály nonverbální komunikace a také jednotlivé fáze přijetí nemoci – tedy proces, který je popsán v každé učebnici psychologie. Na závěr svého vystoupení se profesor Kvapil pokusil ukázat na konkrétním příkladu (léčby bazálním inzulinem) proces profesního vývoje, který nesouvisí pouze se vzděláváním. "Nastane například situace, kdy je u pacienta glykemie večer nižší než ráno. Na tuto reakci (tedy, že má diabetik ráno vysokou glykemii) bude začátečník reagovat jednoduše – je třeba zvýšit inzulin. Pokročilý začátečník už ví, že to není tak jednoduché – zeptá se, jakou glykemii měl pacient večer a v noci, a pokud se jednalo o hypoglykemii, doporučí dávku inzulinu spíše snížit. Kompetentní profesionál už ví, že je třeba zapojit edukaci, a pacientovi vysvětlí, jak a podle čeho má upravovat své dávky inzulinu. Dokonalý profesionál udělá vše stejně jako kompetentní profesionál, ale navíc se zeptá, k jaké změně došlo v jeho životě. Pacient mu sdělí, že se oženil, a lékař už ví, že to je pozitivum, protože fyzická zátěž snižuje spotřebu inzulinu a riziko vzniku hypoglykémie. Poslední stadium pak není dáno každému, pouze ten nejlepší se dostane na úroveň experta. Ten se totiž v podobné situaci zachová tak, že si všimne snubního prstenu, a je mu všechno jasné," uzavřel profesor Kvapil.

Prostor je otevřen – rozhoduje praxe, vzdělanost a empatie

K tématu, zda by se měl v medicíně preferovat partnerský, či spíše direktivní přístup, se následně rozvinula diskuse, která potvrdila, že v oblasti emocí skutečně neplatí žádná klišé.

Profesor Cyril Höschl například upozornil, že bylo už mnohokrát experimentálně prokázáno, která emoce více přispívá k impregnaci paměti. "Každý se můžete introspekcí zamyslet nad tím, jestli si například pamatujete, co jste dělali 22. listopadu 1963. Nikdo si to samozřejmě nevybaví. Když se ale zeptám, co jste dělali ve chvíli, kdy jste se dozvěděli, že zavraždili Kennedyho, každý, kdo v té době žil, si jasně vybaví, že třeba zrovna stál v kuchyni, poslouchal rádio a krájel cibuli... Čili negativní emoce vede k impregnaci do paměti, zatímco pozitivní emoce nevyhledáváme proto, abychom si trénovali paměť, ale jen proto, že jsou příjemné. Ta modrooká slečna, kterou zmiňoval profesor Kvapil, skutečně spíše snižuje možnost, že si pacient zapamatuje, co mu říká, zatímco kdyby při edukaci dostal od doktora pár facek, patrně by si to pamatoval až do smrti." Uvedený model profesor Höschl následně demonstroval na historické zkušenosti – když se šlechtici dohadovali o hraničních kamenech mezi svými územími, tato "specifická kartografie" probíhala tak, že povolali pacholky z obou stran, dovedli je k hraničnímu kameni, tam je zmlátili a tito pacholci si pak dokonale zapamatovali, kde hranice leží.

Ostatně dodnes se říká "dostat na pamětnou".

Profesor Richard Rokyta pak informaci doplnil o poznatky z patofyziologie. Uvedl, že řada studií potvrzuje, že nejlepší stimulace paměti nastává po středně silném bolestivém podnětu. Metody dřívějších učitelů, kteří používali rákosku, mohly mít v tomto směru též pozitivní dopad...

Profesor Kvapil v rámci diskuse upozornil, že negativním emocím se samozřejmě spíše vyhýbáme, takže pokud budeme pacienta, který má chronickou chorobu, stimulovat negativně, může se také stát, že už se do ambulance nikdy nevrátí. Profesor Ján Praško uzavřel diskusi sdělením, s nímž souhlasili všichni účastníci: "Nejde jen o paměť, ale také o oboustrannou spolupráci. A aby pacient spolupracoval a věřil, že věci, které dělá, jsou důležité a pro něj prospěšné, vždycky potřebuje povzbuzení."

Autor: Jaroslava Sladká

Zdroj: Zdravotnické noviny

V NĚMECKU DĚLÁ LÉKAŘ I PRÁCI, KTEROU U NÁS VYKONÁVÁ ZDRAVOTNÍ SESTRA

2010-12-21T01:55:00.000-08:00

Lékaři hrozí odchody z nemocnic. Řada z nich chce jít pracovat do zahraničí. Bude nás za pár měsíců mít kdo ošetřovat? Vědí doktoři, co je v cizině čeká? Slovácký deník přináší exkluzivní odpovědi na ty nejzásadnější otázky v rozhovoru s devětadvacetiletým lékařem Martinem Dědkem, který v německých nemocnicích pracuje tři a půl roku. Pochází z Uherského Hradiště, vystudoval Univerzitu Karlovu, Lékařskou fakultu v Hradci Králové, v současné době bydlí v Aši a pracuje v deset kilometrů vzdálené nemocnici v Selbu.

Množí se odchody lékařů do zahraničí. Vy máte zkušenosti z Německa. Co byste řekl mladému kolegovi, který by za vámi přišel žádat o radu, jestli má do této země jít pracovat?

Já myslím, že určitě stojí za to, vyzkoušet si to. Ale chyba by byla, kdyby tam někdo šel hlavně kvůli penězům. Jde o to, poznat, jak to funguje jinde, poznat jinou kulturu, jiný jazyk... . V Německu je plno volných míst, ale je potřeba vybírat, což jsem já na začátku nevěděl, neměl jsem proto ani s čím srovnávat.

Jak němečtí kolegové přistupují a jednají s lékařem z Čech? Máte jistě nějaké konkrétní zkušenosti… Nestaví se k němu jako k člověku, který jim bere práci?

Co se týká kolegů, působil jsem v Německu v několika nemocnicích na začátku jako student medicíny, a vůbec si nemůžu stěžovat. Myslel jsem, že to bude horší. Člověk má plno předsudků, ale moje obavy se nepotvrdily. Co se týká sester, tak jsem taky žádné problémy nezaznamenal. Někdy a někde je problém s dialektem, ale to se dá naposlouchat.

Jaké je postavení našeho lékaře v Německu? Nedostává podřadnou práci? Nejsou pro něj určena jen místa, která Němec odmítá?

V nemocnici si nedovolí vám nabídnout nižší plat nebo vás nějak diskriminovat. Pro české lékaře je na začátku často šok, že v Německu dělá lékař činnosti, které v České republice vykonává sestra, například odběry krve nebo píchání žilních kanyl. Častým jevem je to, že méně lékařů je v bývalém východním Německu, tudíž je tam pracovní vytížení, počet služeb a obecně klima jiné než v bývalém Německu západním. Nelze samozřejmě ovšem paušalizovat.

Myslíte, že odchody lékařů do zahraničí mohou pro naše zdravotnictví znamenat vážný problém?

Pokud se lékaři, kteří odejdou do Německa, po čase vrátí, tak z toho české zdravotnictví, respektive pacienti můžou jedině profitovat. Co se týká výzvy „Děkujeme, odcházíme“, tak si myslím, že skutečně do zahraničí odejde jenom menší část. Není to zase tak jednoduché, hlavně kvůli jazyku. Pokud by jich odešlo více, tak se musí rušit, respektive omezovat péče v malých nemocnicích. Ale tento jev je v Německu už delší dobu patrný, například naše nemocnice má největší internu, chirurgie je menší, gynekologie se před časem zrušila úplně. Tento jev naše nemocnice čeká, akorát to politici před pacienty, potenciálními voliči neříkají nahlas. Takže pokud by došlo opravdu na lámání chleba, tak by se rušení oddělení či zavírání nemocnic mohlo svést na "odcházející doktory".

V čem je podle vás pro mladé lékaře německé prostředí tak lákavé?

Když pomineme zprofanované téma peněz, tak Německo má kromě toho několik výhod: systém atestací je tam přehledný a logický, takže když chci dělat určitý obor, tak se mu můžu plně věnovat a není nutné dělat určité "kolečka" a "stáže" na oddělení, které s mým budoucím oborem nemají nic společného. Také je velká výhoda geografická. Je patrná kulturní i historická blízkost, taková "středoevropská mentalita". Navíc je možné bydlet v České republice a do Německa každý den dojíždět a po práci se vracet zpátky.

Bere skutečně německý lékař o tolik více peněz, než ten náš?

Plat je přibližně třikrát vyšší než v České republice, ale je to relativní. Záleží na tom, kolik kdo má služeb, kolik má hodin v týdnu, jestli je to těch 40, někde v Německu je třeba i 35hodinový pracovní týden. V Německu se musí platit mnohem vyšší daně, já jako svobodný a bezdětný zaplatím na daních kolem 45 procent.

Lékaři u nás se snaží dosáhnout toho, aby začínající doktor měl 1,5 násobek průměrné hrubé mzdy, pro atestovaného specialistu požadují trojnásobek. Jak je to v zahraničí?

Nechtějte po mě přesná čísla, ale bez služeb v Německu by to mělo tak nějak odpovídat.

Kamenem úrazu jsou u nás i přesčasy, které jsou lékaři nuceni sloužit vysoce nad rámec zákoníku práce, aby si vydělali…

V Německu je nutno také počítat s tím, že bude nutno dělat přesčasy, častý jev je to hned na začátku. Systém registrace přesčasů je různý, někde se to píše na papír, u nás je čas strávený v nemocnici elektronickou "píchačkou" sledován. Přesčasy, se kterými se prostě u lékařů musí počítat, je pak možné si vzít jako volno. Třeba já jsem dlouhodobě, co se týká přesčasů, na nule. V Německu je spíše výjimkou, že se za přesčasy dostanou peníze.

Mluví se o tom, že české zdravotnictví je dlouhodobě podfinancované. V čem je ten nejzásadnější rozdíl, když přijdu jako pacient do německé a do české nemocnice?

V německém zdravotnictví je ohromný tlak na redukci nákladů a na ekonomizaci provozu, aby bylo pokud možno co nejméně lidí, kde to jde omezit, omezuje se. Tím ale nemyslím lékaře. Největší rozdíl je v tom, že značná část německých nemocnic prošla v poslední době celkovou rekonstrukcí nebo se rovnou vystavila nemocnice nová a ta stará se postupně zbourala. Taky je na úplně jiné úrovni chování lékařů k pacientům a pacientů k lékařům. Když byl u mě v nemocnici na návštěvě můj prastrýc, tak se strašně divil, že ho sestry, které procházely kolem něj, samy od sebe pozdravily, i když ho vůbec neznaly. Taky u nás máme občas české pacienty a ti si klima v Německu nemohli vynachválit. Velkou roli hraje to, že pacient, respektive i příbuzní, jsou rovnocenní partneři lékaře. Ale je to samozřejmě individuální. Pacienti také mají možnost odmítnout lékařskou péči ve smyslu, že nechtějí být v případě nutnosti oživováni a tak bych mohl pokračovat dál.

Myslíte, že hrají roli v exodu lékařů lepší pracovní podmínky v zahraničí? Třeba práce s lepšími přístroji?

Určitě, i když vybavení přístroji je na srovnatelné úrovni.

Když chce odejít mladý český doktor do Německa, jak je to s jeho atestacemi? Platí ta česká v Německu? Potřebuje nějaké další?

Česká atestace platí i v Německu, musí ji ale předtím uznat lékařská komora té spolkové země, kde bude dotyčný lékař pracovat.

U nás si lidé velmi často stěžují na dlouhou čekací dobu u doktora. Dokonce jsme zaznamenali stížnost člověka, který si zlomil nohu a čekal dvě hodiny na ošetření. Je v Německu stejný problém?

Samozřejmě se to může stát. Problém je v tom, že vy jako lékař, musíte napřed věnovat svůj čas tomu, kdo ho nutně potřebuje. Takzvané akutní případy mají přednost, nemůžete být zároveň na více místech. To platí třeba pro služby, je potřeba dělat věci podle toho, jak jsou důležité. Třeba v tomto případě by pacient v těžkém stavu po autonehodě měl přednost.

Autor: MARTIN NEVYJEL

Zdroj: Slovácké noviny - týdeník

DUŠEVNÍ ODOLNOST ZDRAVOTNÍKŮ LZE ROZVÍJET

2010-12-21T01:45:00.000-08:00

Jistě není třeba zvlášť zdůrazňovat náročnost odborné přípravy i konkrétního profesionálního výkonu u zdravotníků. Jejich povolání klade velké nároky na duševní odolnost. Její nastavení však není neměnné, tato vlastnost se dá rozvíjet, a dokonce i zvyšovat.

Lidé pohybující se v oblasti pomáhajících profesí jsou vystavováni velkému tlaku, často vedoucímu až k emočnímu vyčerpání. Zdravotníci, zejména na odborných pracovištích typu dialyzačních, onkologických či anesteziologicko-resuscitačních oddělení, jsou vystavováni každodenním obrovským nárokům. Očekává se, že pracovníci ve zdravotnictví zvládnou vysoce odbornou činnost spojenou s prací se špičkovou moderní technikou, dokáží adekvátně komunikovat s pacienty i se svým okolím a při tom všem vykonávat i další potřebné činnosti, například administrativní. Nesmíme zároveň opomenout ani nároky na celoživotní vzdělávání – potřebu stále se vzdělávat a získávat nové znalosti a následně je také umět efektivně používat. Když si uvědomíme, že i zdravotníci mají doma své rodiny a svou náročnou profesi se snaží skloubit s každodenním osobním životem, je jasné, že jsou vystaveni velké fyzické i psychické zátěži. Všechny tyto požadavky kladou vysoké nároky na osobnost člověka, jeho profesionální průpravu, styl práce, způsob života a především duševní stabilitu. Můžeme zde vidět určitou analogii se schopností zvládání stresu například u vrcholových sportovců. Duševní odolnost je jedním z hlavních faktorů rozhodujících o úspěchu.

Koncept duševní odolnosti

Co se vlastně v emočně vypjatých situacích děje? Je to podvědomá reakce člověka na nebezpečí a s tím spojené genetické naprogramování organismu buď na útok, nebo na únik. Fakticky to znamená odblokování šedé kůry mozkové, které snižuje schopnost soustředění. Umístíme-li dva jedince do stejného prostředí a poskytneme-li jim stejné podmínky, stejné vzdělání, neznamená to nutně, že budou stejně reagovat a budou stejně výkonní. Zatímco někteří zůstanou klidní a budou podávat maximální výkony, jiní budou vystresovaní a mohou začít zmatkovat. Proč tomu tak je, objasňuje koncept duševní odolnosti, za kterým stojí britský psycholog Peter Clough. Původně se dlouhá léta zabýval sportovní psychologií, je však certifikovaným odborníkem i na klinickou psychologii a psychologii práce. Jeho výzkum odhalil velmi zajímavý fakt. Až 25 % rozdílu ve výkonnosti člověka jde na vrub právě duševní odolnosti, pouze 10 % ovlivňují získané dovednosti (nechám na posouzení každého, nakolik se soustředíme právě na rozvoj dovedností...). Jak jsem již zmínila, je personál pomáhajících profesí v porovnání s jinými profesemi daleko častěji vystavován každodennímu tlaku a stresu, který výrazně ovlivňuje jejich výkon. Patříte-li mezi jedince, kteří hůře zvládají stresové situace a inklinují k panickým reakcím, úroveň vašeho stresu negativně ovlivňuje míru vašeho výkonu a úspěšnosti. Vězte, že nastavení duševní odolnosti není neměnné, tato vlastnost se dá rozvíjet, a dokonce i zvyšovat.

Náročné úkoly, vytrvalost, kontrola, sebedůvěra

Pojďme se blíže podívat na vlastní koncept duševní odolnosti. Výzkum ukázal, že duševní odolnost má celkem 4 složky: přístup k náročným úkolům, vytrvalost, kontrolu a sebedůvěru.

- Škála přístupu k náročným úkolům o nás říká, jestli máme rádi výzvy, jak je přijímáme a jak dokážeme reagovat na změny.

- Vytrvalost je měřítkem toho, nakolik dokážeme překonávat překážky a dotahovat náročné úkoly do konce, a zároveň, do jaké míry máme schopnost podávat výsledky i ve velmi vypjatých situacích – především tehdy, kdy je šance na úspěch relativně nízká.

- Složka kontroly sleduje, jak velký pocit kontroly nad vlastním životem potřebujeme, nakolik máme pocit kontroly nad svými emocemi a víru ve vlastní schopnost ovlivňovat dění a měnit svět i své okolí.

- Sebedůvěra je naopak vírou ve vlastní schopnosti a dovednosti. Týká se to i sebedůvěry v sociálních vztazích.

Vliv na hodnocení kvality péče

Je velmi náročné být dobrým a úspěšným zdravotníkem, pokud nemáte mentální schopnost zapomenout na neúspěchy, nezdary v léčbě onemocnění spojených s vysokou úmrtností, zátěž související s terminální péčí o pacienta, zvládáním nepřiměřených reakcí pacientů na léčbu, případnými konflikty s rodinou pacientů apod. Zdravotníci s vysokou duševní odolností jsou hodnoceni jako kompetentnější ve zvládání každodenních situací. Vybírají vhodné strategie k jejich řešení a daleko efektivněji uplatňují získané znalosti a dovednosti. Díky tomu také umí lépe komunikovat s pacienty, budovat s nimi partnerský vztah, což zvyšuje compliance pacienta. To v konečném efektu vede k příjímání pozitivní zpětné vazby a dále zvyšuje duševní odolnost profesionála. Problém může nastat u zdravotníků s nižším skóre duševní odolnosti. Ti mohou hůře zvládat stres a postupem času se mohou začít uchylovat k různým obranným reakcím – např. budou omezovat svou komunikaci s pacientem, odosobňovat svůj vztah, případně unikat do jiných, spíše administrativních činností. Přestože tito zdravotníci mohou být profesionálně zdatní, pacient si jejich chování většinou vztahuje na sebe a může si je vysvětlovat jako pohrdání, neakceptaci a nadřazený vztah zdravotníka. Mimochodem toto chování zdravotníků bývá velmi často jedním z příznaků počínajícího syndromu vyhoření. Jak ukazuje řada průzkumů veřejného mínění, je kvalita poskytované péče hodnocena pacientem spíše na úrovni komunikačních dovedností a slušného chování zdravotnického personálu než co do vlastní odbornosti zdravotníků. V konečném efektu tedy může mít duševní odolnost pracovníků příslušného zdravotnického zařízení vliv na hodnocení kvality tohoto pracoviště.

Trénink šitý na míru

Duševní odolnost lze změřit na základě validizovaného psychometrického testu – MTQ 48, kterým se v zahraničí používá již více než osm let, v České republice s ním pracuje poradenská společnost TEAM.CZ. Ve výstupech testu se můžete dozvědět, proč a v jakých situacích stresu podléháte. Výsledky současně ukáží cestu, jak tyto obtížné situace řešit. Díky tomu je možné na sobě začít pracovat, a to formou individuálního poradenství, koučování nebo nejrůznějších skupinových tréninků. Protože každý člověk potřebuje něco jiného, uvádíme pro inspiraci výběr některých technik, vedoucích ke zvyšování duševní odolnosti:

- trénink pozitivního myšlení (self talk),

- vědomé budování svého sebevědomí – hledání pozitiv, odměňování se,

- řízená imaginace – vizualizace úspěchu,

- tvorba tzv. bezpečného místa, kam máte možnost se vracet,

- cílené zařazování drobných změn do každodenního života,

- práce s cíli – vytyčování cílů, jejich formulace, vizualizace atd.,

- schopnost efektivní práce s časem (technika GTD/Mít vše hotovo – David Allen),

- mentální techniky: relaxace, meditace,

- biofeedback.

Autor: Mgr. Kateřina Koželská

Zdroj: Zdravotnické noviny